PORTRÉTY Z JULISKYVojtěch Hadaščok
    FANSHOP

SAMUEL DANCÁK

narozen 6.března 1998, záložník

Maminka pochází z Oravy, tatínek z Košic. Potkali se jako trenéři na sportovním gymnáziu v Košicích, maminka sportovní střelkyně, táta zápasník. Měli už za sebou své životy, táta z prvního manželství dva syny, takže Samuel se narodil vyzrálým rodičům. Tátovi bylo dvaačtyřicet , mámě třicet čtyři. Byl jejich jediný, z čehož pramenila velká péče a starostlivost. Stýkal se i se svými nevlastními bratry, kteří už dnes mají své rodiny. Celé dětství prožil na sídlišti Železníky, stěhovali se postupně z jedné strany sídliště na druhou, ale scházeli se v jeho středu. Tam stála betonová klec a hřiště, které mělo branky ze stromů. Máma byla vždy laskavá a milá, vše s ním prožívala. Dodnes, když má Samuel před zkouškou, máma noc předtím nespí. Z táty šel respekt, ale tvrdý ve výchově nebyl. Spíš občas impulsivní, výbušný, což měl Samuel v určité etapě dětství po něm. Ačkoliv byl později kluk klidný a bezproblémový, jako malý s sebou házel na zem a vyjadřoval svůj názor. Táta ho učil slušnosti a přál si, aby z něj vyrostl gentleman. Ačkoliv bylo jejich sídliště malé, bylo na něm rušno. Krádeže, alkohol, rvačky, některé vrstevníky už zavřeli. On se držel kluků z fotbalu. Hrát začal ve druhé třídě, od pěti let však dělal gymnastiku, rodiče dbali na jeho všestrannost. Otec ho brával i na zápasnické turnaje, oba nevlastní bratři byli zápasníci jako táta, líbilo se mu to, ale jejich cestou se nevydal. Nicméně "zápasení", přetahování a "praní" byla nejčastější a nejoblíbenější dětská hra s tátou. S fotbalem začal ve školním kroužku, kde se později tvořily výběry, vlastně základy týmů. Výběry organizoval MFK Košice. Právě tady prožil celé své fotbalové mládí, od přípravek přes žáky až do dorostu. V kategorii U16 už byl v reprezentačním týmu a od šestnácti let trénoval s A týmem. Nastoupil dokonce ve druhé slovenské lize.

Kromě toho, že si rodiče vždy přáli, aby sportoval, zároveň velmi dbali na jeho vzdělání. Naučili ho pravidelnosti, připravoval se každý den, učil se velmi dobře a měl talent jak na předměty humanitní, tak i přírodovědné. Po maturitě na sportovním gymnáziu chtěl na vysokou školu a současně se nedohodl na smlouvě v Košicích. Lákala ho prestiž pražské Karlovy Univerzity, ve velké konkurenci byl přijat na FTVS a zároveň hledal možnosti, jak hrát dál vrcholově fotbal. Oslovil Duklu, přijel se ukázat a v osmnácti letech oblékl poprvé žlutovínový dres. Na první trénink jel přes noc lůžkovým vlakem, dorazil na Julisku brzy ráno, do srazu zbývaly dvě hodiny. V brzkém čase nikde nikdo a najednou se objevil šéf mládeže Petr Fišar. Pozval ho do kanceláře, pohostil ho a představil mu kočku Maty. Byl to hezký příjezd. Přestěhoval se na vysokoškolskou kolej, první měsíce byly těžké. Najednou sám, stovky kilometrů od domova, bez zázemí. Musel se dokázat o sebe postarat, i když na koleji stále ještě žil studentským životem, naučil se samostatnosti. V létě, když není škola, musí koleje opustit, to pak bydlí na ubytovně. Domů se dostane velice málo. Když je pár dní volna v reprezentačních pauzách, je na soustředěních, protož je hráčem slovenské reprezentace U21. Ale rodina jezdí za ním, a zejména táta má radost z každého zápasu, který může vidět. Když byl malý, chodil na všechny jeho tréninky. Byl klidný, neřekl ani slovo, jen se tiše díval. I dnes jeho přítomnost Samuela povzbudí. Jeho prvním postem byl stoper, ale táta mu říkal, že jednou bude záložník, protože má přesnou přihrávku. Ve třinácti poprvé okusil hru jako záložník a okamžitě se tam cítil jako ryba ve vodě. Stejný post si drží dodnes v reprezentaci. V Dukle je využíván i na stoperské pozici, hrál už i křídlo. Je vzácné zboží, levák, silný ve čtení hry, inteligentní, má skvělou jemnou techniku s míčem a jak už mu prorokoval táta, především krátké, přesné přihrávky, stejně jako dlouhé pasy. Výborná kondice mu umožňuje zvládat celá utkání ve vysokém tempu. Výrazně mu pomáhá i jeho sportovní mentalita, soustředí se na svůj osobnostní růst a nenechá se ovlivnit tlakem okolí. Jen tak mohl ustát neskutečnou zátěž, a to i fyzickou, jakou představuje souběh studia tělovýchovné fakulty a vrcholového fotbalu. Někdy byl na pokraji sil. Ráno ve škole gymnastika, pak plavání nebo desetiboj, klepaly se mu nohy vyčerpáním a měl před sebou ve stejný den kondiční trénink v Dukle. Mistrovská utkání, náročné výkonnostní limity v jednotlivých sportech ve škole a přísná docházka. Například z dvaceti osmi hodin plavání mohl chybět je čtyřikrát. Ve finiši mu klub pomáhal domluvit individuální plán a Samuela čekají v zimě státnice. V každé volné chvíli píše svou závěrečnou bakalářskou práci na téma Analýza průnikové přihrávky v české lize.

Jeho zásadním trenérem po příchodu do Dukly byl Michal Kolomazník. Cítil, že se u něj posunul nejvíc a byl to on, kdo ho doporučil na tréninky k A týmu. Herně pomohlo Samuelovi hostování v Radotíně, kde hrál třetí ligu a výrazně na sebe upozornil svými stabilními výkony. Trenér David Jarolím byl zklamaný, když se rozhodl vrátit do Dukly, protože chtěl na něm stavět tým. Ale Samuel si už delší čas myslel, že by v Dukle mohla přijít jeho chvíle. Jenže se v přípravě zranil a tak musel znovu čekat na svou šanci. Dnes má za sebou tři prvoligové starty, jeden z nich proti Slávii. Moc si toho cení. Poslední prvoligový zápas sezóny nastupoval v základu a rodiče byli u toho. A jelikož končila sezóna, po zápase jeli společně domů. Byla to satisfakce, myslel na ně, jak mu vždy věřili, podporovali ho, po celou dobu byl odkázaný na jejich finance. A jak byli neoblomní a trvali na tom, že fotbal jedině, když bude i studovat. Určitě mu fakulta v mnohém pomohla i na hřišti. Díky atletice si například zdokonalil techniku běhu, ale především díky anatomii a fyziologii lépe poznal vlastní tělo. A pomáhá mu regenerovat. Zažil už několik zranění, poslední právě při začátku této sezóny, dobře ví, kolik bolesti a sil stojí návrat na hřiště. A pocit samoty, postavený mimo tým. Krizový okamžik si prodělal, když mu bylo osmnáct let. Měl déle trvající problémy se zády, na čas vypadl z reprezentace, napadlo ho, že před sebou nemá budoucnost. Dnes už je zkušenější. Taky býval trémista, před zápasem stažený žaludek, cítil slabost, dokonce si říkal, "ať už to mám za sebou". Jeho rodiče jsou velcí čtenáři, on ne, přesto mu nejvíc pomohla kniha Model jasné mysli. Nejhorší chvíle však zažil, když viděl své rodiče plakat. Otce bolestí, když prodělával velmi náročnou a bolestivou stomatologickou léčbu, nikdy předtím u něj slzu nezahlédl. Úplně ho ten pohled zmrazil. A maminku, když mu ve čtrnácti letech v nemocnici, kde ležel se zlomenou nohou, musela říct, že zemřel dědeček. Byl smutný ze zranění, a tahle zpráva ho úplně položila. Zasáhla ho nejen samotná ztráta blízké bytosti, ale současně pohled na zdrcenou a bezmocnou mámu.

Jeho jméno Samuel, u nás spíš nezvyklé, bylo na Slovensku naprosto běžné. V jeho případě byli dokonce čtyři Samuelové v jednom týmu. Od klukovských let fandil Arsenalu a tak k osmnáctinám dostal zájezd na zápas do Londýna. Dodnes si dárek nevybral, protože volno má jenom na Vánoce. A s jeho plány to nebude hned tak lepší. Rád by pokračoval v magisterském studiu, ke znalosti angličtiny přidal francouzštinu, a spolu se studiem trenérství se ještě dál hlouběji zaměřil na otázky stravování. Ale především se zdráv a v dobré formě vrátil co nejrychleji k A týmu a ke své přesné přihrávce a přehledu na hřišti přidal to, čemu Francouzi říkají cheval vapeur. Síla běžícího koně.

srpen 2019

Fotogalerie


Zpět na výpis galerie hráčů
 

Fotogalerie


Partneři klubu