PORTRÉTY Z JULISKYJakub Výmola
    FANSHOP

FILIP HAŠEK

narozen 20.března 1997, záložník 

Je prostředním ze tří synů trenéra Bohemians a bývalého reprezentanta Martina Haška. Tento fakt zcela zásadně ovlivnil celé dětství i dospívání. Mimo jiné to znamenalo stěhování a cestování. Z bytu v Liberci, do kterého se narodil, nemá žádné vzpomínky, až z domu, do kterého se přestěhovali. Tady prožil v Zeleném údolí nejhezčí čas dětství. Domky tam stály kaskádovitě nad sebou a v jednom z nich bydlela rodina se stejně starými kluky jako byl on a o rok a půl starší brácha. Trávili čas všichni čtyři společně, pobývali navzájem v obou rodinách a pevné pouto z dětství trvá dodnes. Oba kamarádi dnes studují na vysokých školách v Praze. V jejich vztahu nastala proluka jen v době, kdy se Filipova rodina stěhovala za tátou, podle toho, kde měl angažmá. Táta nebyl liberečák, narodil se v Pardubicích a do Liberce přišel z druholigového Chebu. Postoupil s ním do nejvyšší soutěže, týmu se dařilo a po roce dostal angažmá ve Spartě. To se ještě rodina nestěhovala, táta do Prahy dojížděl. Když však přišla nabídka z Austrie Vídeň, bylo jasné, že se Filip bude muset se svými kamarády na čas odloučit. Měl odklad ve škole, německy vůbec nerozuměl, když dnes přijede do Vídně, matně si vybavuje místa, kde žili. Po roce a půl se posunuli o něco dál do Grazu, tam už si pamatuje mnohem víc. Jednak tam chodil do německé školy, ale především bydleli v obrovském domě, jehož zahrada byla spojená ještě s dalším domem, nicméně na kraji města, u hlubokého lesa. Dům byl temný, pro něj hrůzostrašný, když šel v noci na záchod, utíkal rychle zpátky do postele, protože se bál. Do sklepa by nešel ani ve dne. Když táta nebyl doma, bála se tam i máma. V noci slyšel vytí vlků a podivné zvuky ptáků jako z hororu. S fotbalem začal v Austrii Vídeň, protože tam hrál starší brácha a on chtěl dělat všechno jako on. S tím souviselo, že začínal velmi brzy. Brácha ve třech letech lyžoval, tak on už se na lyžích batolil v roce a půl. Byl jeho vzor, i když se strašně prali. Několikrát denně došlo k drsným rvačkám, brali na sebe hokejky, škrtili se, kopali, prostě masakr. To jim vydrželo až do dospívání. Filip však jinak rváč nebyl, vlastně se nikdy nepopral s nikým jiným. Přesto byl v jejich dvojici ten divočejší, stále něco rozbíjel, pořád se kolem něj něco dělo. Z Rakouska rodina putovala do úplně jiného světa, do Moskvy. Bylo mu necelých osm let,do školy chodil na Českém velvyslanectví do jednotřídky, bylo jich tam třináct. Ve městě byly tak velké zácpy, že se vůbec nedalo jezdit autem, tak jezdili na tréninky na kolečkových bruslích. Už v tomto věku měl čtyři dvouhodinové tréninky týdně, z toho půl hodiny byl drastický strečink. Ačkoliv to byl dril a na tento malý věk enormní zátěž, zvládal ji dobře, protože trenér byl skvělý pedagog a citlivý člověk, který uměl podpořit a pohladit. Často si na něj Filip vzpomněl v Čechách, když byl jako subtilní drobnější kluk upozaďován a přednost dostávali silní a velcí. Stejné potíže, snad ještě větší, zažil díky necitlivým trenérům i brácha, dnes hráč pražské Sparty. Filip si vzpomíná, že byly etapy v dospívání, kdy chtěl s fotbalem skončit, ačkoliv ho měl vždycky rád. Z Moskvy se vrátili zpět do Liberce, doba nejlepších zážitků a radostí. Vlastně si zpětně uvědomuje, že na celém tom putování v dětství byl nejtěžší první odchod z Liberce, kdy musel opustit kamarády a přetrhat vztahy. Po návratu však znovu navázali tam, kde skončili. Definitivně do Prahy se přestěhovali v jeho deseti letech. Do malého bytečku 2+kk, čtyřčlenná rodina a pes. A ještě dva křečci, které si koupili s ujištěním, že se jedná o stejné pohlaví, nicméně najednou jich bylo čtrnáct. Protože je nechtěli utratit, měli tedy čtrnáct křečků v koupelně, protože jinam se nevešli. Když se však měl narodit třetí brácha, bylo jasné, že rodina potřebuje větší byt. Tak nastalo zatím poslední stěhování jeho života, do domu, ve kterém žijí dodnes. Filip je tedy odchovancem Sparty, nicméně když v devatenácti letech vycházel z dorostu, kde z postu středního záložníka dal šestnáct gólů za sezónu, měl problém sehnat angažmá. Slyšel, že je slabý, drobný, byl však zároveň dynamický, rychlý, šikovný s míčem. Táta mu věřil a vzal si ho k sobě do Vlašimi, kde trénoval. Dal tím svou hlavu na špalek, syna trenéra vždy všichni sledovali s velkou náročností. Nezklamal, pět gólů a jedenáct asistencí byla radostná bilance, která pokračovala, i když táta odešel trénovat do Bohemians. Jeho post ve Vlašimi však přebral trenér Havlíček, trenér mládeže Sparty, který v minulosti Filipa vedl dva roky a měl ho rád. Takže svým způsobem vyměnil tátu za tátu. Vlašim skončila čtvrtá, výborný rok, zimu 2018 pak strávil Filip v Českých Budějovicích. Do Vlašimi z Prahy dojížděl, tady se poprvé ocitl sám. Kluk z velké rodiny, ve které byl vždycky někdo doma, si docela stýskal. Nebyl problém se o sebe postarat, naučil se i vařit, ale každý večer si pouštěl filmy nebo hudbu, aby v pokoji nebylo takové ticho. Nicméně na jaře už ho opět trénoval táta, spolu s bratrem se ocitli v pražských Bohemians. A táta naplnil to, co mu předem říkal: "Připrav se, že na tebe budu náročnější a přísnější než na ostatní."

Rodiče se seznámili na vysoké škole, bylo jim devatenáct let. Oba studovali pedagogiku a psychologii, oba jsou magistři. Oba letos oslaví padesáté narozeniny, mají je jen dva dny od sebe a ještě se jmenují Martin a Martina. Táta byl vždy ten, který měl hodně práce a živil rodinu, máma zastávala všechno ostatní, včetně fotbalových náročných aktivit obou synů a má jejich velký respekt. Byla vždy opatrovnická, vlídná, dala jim hodně lásky a když to bylo nutné, uměla i zakřičet. Nicméně autoritou byl táta, zvlášť, když byl mladší, Filip se ho i obával a taky od něj občas dostal na zadek. Měl to těžší než brácha, protože ten je povahou celý po tátovi, byli si vždycky bližší. Filip je spíš po mámě. Vedle bráchy, stejného fanatika fotbalu jako táta, mu musel připadat lehkovážnější, měl pocit, že nebere fotbal na sto procent. Jenže jemu bylo deset let a táta chtěl, aby uvažoval jako dvacetiletý. Nicméně brácha takový už v těch deseti opravdu byl.

Za svůj velký intenzivní a dlouhý pocit štěstí považuje svou první lásku. Zamilovali se do sebe, když jim bylo patnáct, ona jeho první holka, on její první kluk. Prožili spolu šest let, vlastně spolu vyrůstali, vzájemně se vychovali, prožili nádherné roky, byli na sobě doslova závislí. Utíkal tajně v noci z domu, běžel za ní dva a půl kilometru přes pole, lezl přes balkón, vracel se domů pozdě. Táta šílel, viděl, jak chodí pozdě spát, přišlo mu, že nemá disciplínu, je neprofesionální, i když díky ní Filip nevyhledával jinou zábavu. Nepil, nekouřil, nepotřeboval hospody a kamarády, byla mu vším. Nicméně narušoval dohody a když jednou přišel zase později než měl a ani nezavolal, táta popadl jeho telefon a rozbil ho. Tím vše vyvrcholilo, ale taky se zklidnilo. Když jeho dívka odjížděla studovat na pět let do Anglie, věděli, že je konec. Jsou dodnes přáteli a svým způsobem ji má stále v srdci. Nasadila laťku tak vysoko, že se ji zatím žádná nedokázala vyrovnat. A on nechce lhát.

Jeho největší fotbalová radost je asi spojena s reprezentací "21", když dal v kvalifikaci proti Chorvatsku vítězný gól na 2:1. Ale nejhezčí fotbalový zážitek byl zápas Bohemians na Slavii. Sedmnáct tisíc diváků, skvělý kotel klokanů a on se svým bratrem v záložní řadě. Oběma se zápas vyvedl, a i když nakonec těsně prohráli, byl to fotbalový svátek. Jeho příchod do Dukly byl stejně nečekaný, jako odchod z Bohemians na hostování do slovenského Ružomberku. Šlo o dohodu majitelů klubů, prostě ho tam v červnu poslali jako balíček, trenér vůbec nevěděl, o koho jde, ptal se ho, jaký hraje post. V září opustil Duklu vynikající záložník Gonzáles a na poslední chvíli byl osloven Filip. Měl velkou radost, trenér, který se o něj zajímal už když vedl Opavu, mu vybral Gonzálesovo číslo deset a dal mu najevo svou důvěru. Pro Filipa o to hezčí okamžik, o co těžší měl za sebou rok. Nikdy nebýval zraněný, ale v loňském roce začal cítit bolest od třísel až do břicha, problémy se svalem iliopsoas, kterému ve východním učení dokonce dávají označení "sval duše." Žádné fyzioterapeutické léčby nezabíraly, jel na reprezentační sraz, hrál s bolestmi, na lavičce Bohemians byla veliká marodka, takže hrál s potížemi i tam. Když bolesti neustaly ani po zimní přestávce, nevěděl, co dál. Byl čtyřikrát na sonu, na magnetické rezonanci, píchali mu kortikoidy i kyselinu hyaluronovou, nic nepomáhalo. A nikdo netušil, co mu je. Byla chvíle, kdy se i táta na něj díval s nedůvěrou, než vycítil, že se skutečně trápí a je bezradný. Chodil i na psychoterapie, léčitelka mu předem řekla, že lékaři nic neobjeví, protože je to psychosomatické. Neví, co pomohlo, ale po roce bolesti skutečně ustaly. Občas břicho cítí, při usínání, někdy mu fyzioterapeut řekne, máš to tam zatuhlé. Ale cítí se klidný a na hřišti zase radostný.

Jestli ho letitý vztah rodičů něčemu naučil, tak že rodina musí komunikovat, musí spolu otevřeně mluvit i o nepříjemných věcech. To u nich vždycky platilo. Táta na věci nahlíží víc přes rozum, máma přes emoce. Ale baví se úplně o všem, synové jim mohou říct i to, co se jim nelíbí na jejich soužití. S bráchou vyrůstali vzhledem k malému věkovému rozdílu spíš jako dvojčata a o pozornost se museli prát. Nejmladší benjamínek (je od nich o deset a devět let) je mazánek, možná náhrada za máminu "holčičku", je mnohem jemnější a k úlevě rodičů nehraje fotbal. Má rád vlaky a vesmír a díky němu zná Filip například deset nejvyšších budov světa. Bráchové ho zlobí, dělají si z něho legraci, že je adoptovaný nebo že je plasťák, že ho našli v popelnici s plastem. Dřív běžel za maminkou, dnes už je mlátí a kouše. Filip ho má hodně rád, byl u jeho prvních krůčků i prvních slov, vidí jeho dospívání. Se starším bráchou mají už dospělý vztah, rádi spolu chodí na koncerty folkové hudby, Filip se učí hrát na kytaru. Třeba aby si mohl mezi svými fotbalovými zápasy zahrát písničky Tomáše Kluse. "Chci ti všechno říct, pak se rychle schovat. Třeba pochopíš, jak je těžké nemilovat."
Zpět na výpis galerie hráčů
 

Fotogalerie


Partneři klubu