PORTRÉTY Z JULISKYJan Holenda
    FANSHOP

DAVID BREDA

narozen 4. ledna 1996, záložník

Narodil se v Hradci Králové, ale celý jeho předškolní věk rodina putovala za tátou. Kde zrovna hrál, tam se stěhovali. David je tedy David Breda mladší. Táta fotbalista poznal mámu v cukrárně, kde obsluhovala. Byla z Hradce, táta byl tady v angažmá. Když se David narodil, hrál už táta v Jablonci, ale protože měl před sebou zimní soustředění, máma odjela k rodičům do Hradce. Tam se tedy David narodil. Jeho o dva roky mladší brácha už spatřil světlo světa na další tátově štaci v Liberci. Za tátou chodili nejen na zápasy, ale i na tréninky, hodně času trávili u řeky Nisy. Oba synové šli samozřejmě v jeho šlépějích a oba jsou podobné typy. Zejména bratr, který hraje v Jablonci, je úplná kopie táty, David se od nich odlišuje především tím, že je levák. Táta mu byl vždy blízký, máma se o ně úžasně starala, vařila, fandila, ale zároveň v ní odjakživa cítil strach. Časem její obavy, aby se něco nestalo, vzrostly tak, že už ani nechodila na zápasy. 
V roce 2000 se rodina přestěhovala do Německa, kde hrál táta v Düseldorfu. Tuhle dobu už si David výrazně pamatuje. Ulici a dům, ve kterém bydleli v přízemí. Zahradu, na které si s bráchou kopali každý den. Letadla, která pozorovali, protože bydleli blízko letiště. A stadion, na který chodilo 80 000 diváků. Při nástupu si David říkal: "Tohle je můj táta." A taky si pamatuje první utrpení, německou školku. Hrozně brečel. Nikoho neznal, nikomu nerozuměl, jen trochu jedné učitelce, protože byla Polka. Zoufale se bránil. Naštěstí do základní školy už nastoupil v Hradci Králové, kam se táta vrátil. Celé toto stěhovací období vnímal v dětském věku naprosto přirozeně, vlastně si to ani neuvědomoval. Máma byla hodně doma, starala se o ně, táta hrál vrcholově fotbal, ale i tak se jim aktivně věnoval. Oba rodiče byli spíš vlídní a hodní, ani jeden z nich nepřebral roli přísného vychovatele. Kluci nebyli problémoví, takže to ani nebylo zapotřebí. Maminka dbala na to, aby dobře jedl, takže byl dítě vykrmené a dokonce ještě v deseti letech bojoval s mírnou nadváhou. Jeho spoluhráči měli třicet kilogramů, on padesát. Hrát začal až ve školním věku v Hradci Králové, ale s míčem vyrůstal odmalička. Jeho prvním učitelem byl táta. Nikdy na něj nebyl tvrdý, nezvyšoval hlas, byla to zábava. A protože měl štěstí i na trenéry, až do osmnácti let vlastně nepoznal, co to je na hřišti stres nebo strach. Nezažil, že by na ně trenéři řvali, i když byli důrazní a nároční. Zažíval lehkost, radost, těšení. Každý den ve škole už netrpělivě vyhlížel trénink. Žádná obava, únava, stereotyp. Pocit určité zodpovědnosti a tlaku zažil až po přestupu do Jablonce, kde podepsal první profesionální smlouvu. Nebylo mu ještě osmnáct. V té době studoval obchodní akademii, dostal individuální plán, najednou si nebyl jistý, jestli to dokáže zvládnout. V pondělí hrál zápas za juniorku a už myslel na to, že v úterý musí do školy a že to nestíhá. Navíc ho už doma nečekala maminka s teplou večeří, v Jablonci byl sám s prázdnou lednicí. Venku zima, už myslel, že to vzdá. Nebýt rodičů, asi by se tak i stalo. Ale táta ho podržel, aby vytrval, máma zase vyběhala ve škole, co mohla. A v osmnácti se přihlásilo i první zranění. Dokonce zvažoval, jestli udělal dobře, když odešel do Jablonce. S vypětím sil nakonec uspěl ve škole i ve fotbale. Dařilo se mu v juniorce, kde dal jedenáct gólů za podzim, v zimě ho trenér Frťala přizval do přípravy A týmu. V každém přípravném zápase dal gól, a tak nastal čas k prvnímu ligovému startu. Dodnes neví, jestli byl nemocný nebo se jednalo o stres, ale celý týden měl střevní problémy, při rozcvičce mu bylo tak zle, že myslel, že nenastoupí. Nakonec odehrál velmi dobrý zápas, i když ho v sedmdesáté minutě odnesli v křečích. Po šesti ligových kolech odjel na reprezentační sraz hráčů U20. Na tréninku zakončoval centr na dlouhou nohu, pocítil bolest, ale domů odešel ještě po svých. Druhý den byli doktoři přesvědčení, že se nejedná o nic vážného. Magnetická rezonance však vynesla ortel přetržené křížové vazy. Postrach každého fotbalisty. Operovali ho v dubnu, k prvnímu zápasu nastoupil v lednu. Téměř rok ztraceného nadějně rozeběhnutého fotbalového života. První noc po operaci se jen klepal, nemohl pohnout ani palcem u nohy, léky na bolest nepomáhaly. Bylo mu dvacet let a vtíraly se černé myšlenky, že s fotbalem je možná konec. Aby toho pro rodiče nebylo málo, dva měsíce po něm si přetrhl křížový vaz i jeho bratr, který dokonce musel podstoupit i reoperaci. Jejich táta neměl za celou svou kariéru jediné zranění. Byl samozřejmě smutný, ale klidný. Složité věci řešil David vždy s ním, máma byla příliš emotivní a v panice. V těžkém období mu pomohla přítelkyně, se kterou už tři roky v Jablonci bydlí. Dokázala ho rozptýlit, rozesmát, nelitovala ho. S ní také prožil období, kdy se definitivně adresa rodičů a jejich život rozdělily, máma žije v Hradci, táta v Jablonci. 
Když se blížil první zápas po operaci, bál se. Koleno bolelo dlouho, doktoři řekli, ať začne běhat a on nemohl ani chodit. Pomohla měsíční rehabilitace v Německu. Mezitím se v A týmu vyměnil trenér, vše bylo jinak, nastalo trápení. I když už zase dával v juniorce góly, v A týmu byl stále jen hráčem po zranění. V druholigovém Varnsdorfu působil trenér Frťala, u kterého v dospělém fotbale začínal, odešel tedy na hostování. Po půl roce ho však Jablonec stáhl zpět na lavičku A týmu, protože měl málo hráčů. Z toho smutku byla možnost jít na hostování do Dukly jasnou výzvou. Navíc trenéra Pavla Drska zná z Jablonce. Pro mladého fotbalistu je to příležitost. Pomoci sobě i Dukle. 
Kreativní hráč, silný na míči, s dobrou kopací technikou a výborným zakončením. A veškerý jeho talent narůstá ve chvíli, kdy má čistou hlavu a klidnou mysl.
David je přemýšlivý, vnímavý kluk, má rád svou rodinu, přítelkyni, společnou fenku Eby (francouzského buldočka, který s nimi spí v posteli) a americký fotbal. Občas si s tátou a bráchou "hodí"a věří, že jednou se vydá do Ameriky na zápas NFL. Jeho fotbalovým vzorem byl David Villa, v té době hrál ve Valencii. Kluk, který si v dětství zlomil stehenní kost a hrozila mu amputace. Byl malý, kulhal, nechtěli ho ani do brány. Nevzdal se, sám běhal, až se v deseti letech v městečku Tuilla přece jen k fotbalu dostal. Ve filmu Forest Gump viděl kus svého života. Proto měl ten film rád, je v něm lidská síla.
I David zažil, jak rychle může v životě vystřídat velkou radost velká bolest. Během tří měsíců prožil své největší štěstí i žal. Zažil splněný klučičí sen, první ligový start, pár týdnů potom se v nemocnici obával, jestli se na hřiště vrátí. Dnes je zpět. "Musí se stále běžet. Pořád dál," říká David Villa spolu se svým filmovým hrdinou.

srpen 2018

Fotogalerie


Zpět na výpis galerie hráčů
 

Fotogalerie


Partneři klubu