PORTRÉTY Z JULISKYMatúš Hruška
    FANSHOP

Zemřela legenda Dukly i světového fotbalu, JOSEF MASOPUST.

29. 6. 2015 | Redakce

Zemřela legenda Dukly i světového fotbalu, JOSEF MASOPUST.

Když ve čtrnácti oblékal dres Mostu, zlomil mu soupeř při jednom ze zápasů klíční kost. U šatny na něj čekala máma a za obveselení obecenstva ho vypohlavkovala až do sanitky: „Já ti dám čutanou!“ To už byl ale osud vesnického kluka ze Střimice zpečetěn. A to i díky tátovi, který s ním trénoval v každé volné chvíli a cestu k babičce proměnil ve slalom s míčem či „přihrávanou“. Levou, pravou, kopal nártem, placírkou, šajtlí… Už v těchto chvílích si Josef uvědomoval, že s míčem je svobodný a šťastný.

Na cestě ve vlaku z úspěšného utkání, které rozhodl, mu tehdy fanoušci z Mostu vysypali do klína klobouk peněz. Chtěl je vrátit, ale trenér mu řekl: „To je takový zvyk, přilepši mámě.“ Byl ze šesti dětí a tak přišel domů, obrátil kapsy a jakoby nic jen pronesl: „Mami, tu máš…“ Jeho první „výdělek“. A pak už jeho cesta nabrala směr do takových dálek, jaké si nejen táta s mámou, ale ani on sám, nedokázal vůbec představit.

Ligové Teplice přesvědčily tátu, aby Josef opustil Most. A po dvou teplických úspěšných letech se přihlásili vojáci. Významné patnáctileté angažmá v Dukle Praha (na počátku ATK, potom UDA, od roku 1956 Dukla), během kterého Josef Masopust vyrostl ve fotbalového umělce. Levý záložník, zvláštní a nenapodobitelný. Neměl výskok, neměl sprint, ale byl tvůrcem hry, skvělým stratégem, vytříbeným technikem s ojedinělým vedením míče a dobrým střelcem. Navíc měl neobyčejný cit v nohách. Nebál se dostat přihrávku na kterémkoliv místě hřiště, třeba na vlastní brankové čáře. Rád vzbuzoval u diváků nejen nadšení, ale i vzrušení. Klidně a jistě vedl míč, radoval se, když si ho mohl stáhnout a držet všechny v napětí.  Osmkrát získali s Duklou titul ligového mistra a dobyli svět. Čtyřikrát vyhráli Americký pohár, postoupili mezi nejlepší týmy Poháru mistrů evropských zemí (předchůdce dnešní Ligy mistrů) a vybojovali mnoho cenných vítězství nad světovými soupeři, včetně památného utkání s nejlepším týmem světa, jímž byl brazilský FC Santos. Po utkání se jako největší hvězdě zápasu poklonil Josefu Masopustovi i sám Pelé. Především se však Josef stal v Dukle součástí týmu, který byl jedinečný. A spolu s Ladislavem Novákem a Svatoplukem Pluskalem vytvořili „svatou trojici“, která udávala tón nejen v Dukle, ale i v národním týmu Československa. Jeho osobnost přispěla velkou měrou k zisku třetího místa na ME ve Francii v roce 1960 a především k druhému místu na MS v roce 1962 v Chile. Opakovaně hrál za vybraná mužstva celého světa či Evropy a jako prvnímu hráči z východní Evropy mu byl udělen Zlatý míč pro nejlepšího hráče Evropy. V závěru kariéry mu také jako prvnímu fotbalistovi v éře komunistického režimu bylo umožněno přijmout zahraniční angažmá. Vrcholový fotbal tak hrál do svých třiceti devíti let a jeho posledním klubem byl belgický Royal Crossing Molenbeek.

I když se vracel domů z tréninku sebevíc unavený, když ho přepadli kluci na ulici, aby si s nimi zakopal, neodolal. Válel se s nimi na dvorku, s typickými tmavými rozcuchanými vlasy. Nemohl bez fotbalu být. Když skončil jako hráč, stal se na počátku sedmdesátých let trenérem. S juniorkou Dukly dosáhl řady mezinárodních úspěchů, Zbrojovku Brno přivedl k ligovému titulu, čtyři roky působil jako trenér reprezentace, trénoval i v Indonésii. A pak už sklízel plody za svou celoživotní práci. Byl vyhlášen českou Fotbalovou osobností století a Českým fotbalistou století, byla mu udělena Cena Fair play, Medaile za zásluhy o stát v oblasti sportu a další řada ocenění. Ale když měl před časem vzkázat něco mladým fotbalistům Dukly, řekl: „Výjimečný hráč může rozhodnout třeba dva, možná tři z deseti zápasů. Ale semknutý tým může vyhrát každé utkání.“ Vážil si svých spoluhráčů a byl si vědom, jak významně přispěli k jeho fotbalovému snu. A měl i další štěstí. Jeho odvoz ze zápasu sanitkou, ke které ho vypohlavkovala maminka, byl jedním z mála jeho úrazů. Po celou dobu náročné kariéry se mu zranění vyhýbala. Samozřejmě se mu nevyhnula jiná „zranění“. Loučení s blízkými i s některými spoluhráči. Jeho obec Střimice zmizela v nenávratnu, musela ustoupit těžbě uhlí. Stadion Na drožďárně v Teplicích, kde začal hrát nejvyšší fotbalovou soutěž, zanikl. Těžce nesl i rozpad Československa, které dvanáct let spolu se slovenskými kamarády reprezentoval. A srdce ho bolelo, když z mapy fotbalového světa téměř zmizela „jeho“ Dukla. Ale zažil její opětovný vzestup, byl u toho, když se vrátila mezi ligovou elitu, navíc pohlednou, atraktivní hrou. Viděl, jak znovu rozkvétá její mládež a patří k nejlepší u nás. Cítil, jak mu všichni, i celé jeho generaci, dávali najevo, že si jich velice váží. Opět se na zápasech setkávali na Julisce, stará slavná garda pánů, mezi nimiž byl tím „velkým“ Masopustem, kterého londýnské The Times nazvaly "opravdovým generálem fotbalových hřišť". 

A v každé chvíli života za ním věrně stála žena, kterou potkal už v době svého působení v Teplicích. Dnes se s ním loučí spolu se synem a dcerou, vnoučaty i pravnoučaty. Byli tím jediným, co pro něj znamenalo ještě víc, než fotbal. I když právě kvůli fotbalu je nejčastěji opouštěl. V tuhle chvíli ukončil svůj zápas nejtěžší. 

Ukláníme se jeho památce.

 

Fotogalerie


Partneři klubu