PORTRÉTY Z JULISKYFilip Rada
    FANSHOP

Herec Martin Myšička: Jak jsem četl fotbalistům na Julisce

2. 6. 2014 | Redakce

Herec Martin Myšička: Jak jsem četl fotbalistům na Julisce

29.června proběhl další díl z cyklu Celá Dukla čte (a píše), jehož autorkou je spisovatelka Zuzana Maléřová, a který je každý měsíc určen pro jiné týmy Dukly. Tentokrát bylo setkání věnováno týmům U9 a U8.

Hosty byli bývalý brankář Dukly i reprezentace Petr Kostelník (přečetl klukům ukázku z povídky Oty Pavla Brankář), šéf mládeže Petr Fišar (symbolicky mu k četbě byla určena ukázka z Exupéryho Malého prince Lampář, vždyť na každé čtení přinese  krásnou lampu a zapálí v ní světlo) a hráči z jeho týmu U14 v sestavě Nosek-Bohdan-Vácha-Švarc-Štancl (interpretovali skvěle své vlastní texty). Hostem z uměleckého světa byl výborný filmový a divadelní herec, jeden ze zakládajících členů Dejvického divadla Martin Myšička. Ten skutečně mistrovským způsobem přečetl část z krásné Carterovy knihy Škola malého stromu. A nejen to. Prožil si společný podvečer na Julisce naplno a na druhý den napsal: "Díky za včerejšek, byl to fakt silný zážitek. Chtěl jsem vám napsat pár řádků, nakonec je z toho stránka a půl."


"Když mi Zuzana Maléřová do telefonu vysvětlovala o jakou půjde akci a co bych měl a pro koho číst, neuměl jsem si to tak úplně představit. Sportovci a jeden herec budou číst malým fotbalistům (osm, devět let) na tribuně stadionu nějaké pro ně vybrané texty. Tak s tím jsem se nikdy nesetkal! Je vůbec možné, aby malí kluci, kteří hrají fotbal, chtěli místo tréninku poslouchat nějaké čtení? No, nevím, nevím, běželo mi hlavou. Ale znám Zuzanu (a její knížky) už dost let na to, abych tyto pochybnosti mohl nechat zase v klidu odejít a prostě jí důvěřoval. Ona určitě ví, co dělá! Tak jsme se dohodli, že prostě přijdu...

Ačkoli jsem prakticky soused, protože již sedmnáct let hraju v Dejvickém divadle, které je „za rohem“, na stadiónu Dukly Praha jsem nikdy dosud nebyl. O to silnější byl pro mne zážitek do něj vstoupit. Když jsem vešel na tribunu a naskytl se mi překrásný výhled nejen na sportovní plochu stadionu, ale i na celou Prahu, úplně mě to očarovalo. Takhle jsem Prahu ještě neznal. I když počasí nebylo příliš vlídné, bylo chladno a deštivo a také, jak mi fotograf Vlado Bohdan říkal, špatná viditelnost, vůbec mi to nevadilo. Město v tom podvečerním vlhkém oparu působilo tak majestátně a přitom klidně a jaksi samozřejmě... A i pohled na sportoviště mne naplňoval radostí. Nádherný trávník fotbalového hřiště, atletická dráha, doskočiště, sektory pro další atletické disciplíny mně úplně lákaly seběhnout tam dolů a jít si to taky vyzkoušet, a dát si pořádně do těla. „Tak tady trénují ti naši olympionici,“ prolétlo mi hlavou. „No vůbec se jim nedivím, že zrovna tady jsou rádi doma!“ Vlado Bohdan, který mne vedl do místnosti našeho setkání, mi pak vyprávěl, jaká tu vládne atmosféra při trénincích dětí a že právě i ti nejlepší profesionální sportovci se k nim chovají velmi kamarádsky a když se potkají, tak je třeba přátelsky poplácají po zádech nebo pohladí po vlasech...

Vešli jsme do prosklené místnosti s tím krásným výhledem na samém vrcholu stadiónu. Ačkoli jsme přišli o dost dřív, bylo tu už poměrně hodně dětí,  a za nimi postávalo i několik jejich rodičů. Seznámil jsem se s milými kolegy, se kterými jsem měl číst s Petrem Kostelníkem a Petrem Fišarem a přivítal se se Zuzanou. „Je tu poměrně dost dětí,“ říkám. „No počkej, bude plno. Jako vždycky.“ „Aha!“ Přišel také ředitel klubu Michal Šrámek. („Co je tohle za klub? I šéfa zajímá čtení!“) 

Když jsme začali, bylo již opravdu přeplněno. Vládla příjemná atmosféra. Vypadalo to, že všichni jsou tu rádi a nemají ani potřebu zlobit. A to se i potvrdilo. Při samotném čtení bylo jasně cítit, že text vnímají, jdou s ním. Postupně jsme si všichni naši místnost společně zadýchali a ohřáli. Okna s tím krásným výhledem se zamlžila, takže panorama města zmizelo, ale vůbec to nevadilo, protože nikomu nechyběl ten pohled ven, každý z nás byl teď a tady uvnitř.

Vrcholem a pro mne nejsilnějším zážitkem bylo, když jako překvapení začaly číst ostatním i sami někteří kluci. A četli svoje texty! Nejprve četlo pět starších čtrnáctiletých fotbalistů svoje krátké úvahy na téma: Co pro mne znamená fotbal a co pro mne znamená cit a láska. Texty psali se Zuzanou Maléřovou, bez přípravy, po jednom z tréninků. A pak vystoupili i ti nejmenší osmi a devítiletí a ti zase četli  svoje práce na téma: Co pro mne znamená fotbal a co to je a jestli vůbec existuje zázrak. S jakou odvahou a přímostí se pustili do tak těžkého úkolu! A jak úžasně ho zvládli! Smích střídal dojetí a když jsem se podíval do hlediště, tak všem ostatním kamarádům svítily oči.

Říká se: "V zdravém těle zdravý duch." A myslím, že bohužel velmi často je tato moudrost chápána nesprávně. Mnoho lidí si totiž myslí, že když budou sportovat ve smyslu drilovat svoje tělo, tak že se potom ten zdravý duch nějak sám dostaví. Já jsem po dnešním  čtenářském podvečeru a hlavně díky setkání s těmi malými fotbalisty, jejich rodiči, trenéry a šéfem nabyl přesvědčení, že tomu tak rozhodně není v Dukle Praha. Že totiž v Dukle Praha moc dobře vědí, že nestačí starat se pouze o rozvíjení síly těla. Ale že síla srdce, ovládnutí mysli a posílení ducha jsou s tělem spojené nádoby. Že jedno ovlivňuje druhé a naopak. A že sport je pro ně cesta hledání této harmonie."
     
                                                                                                                                                          Martin Myšička

Prohlédnout fotogalerii


 

Fotogalerie


Partneři klubu