Autorka mnoha úspěšných knih, maminka malého dukláčka a dlouholetá kamarádka Petra Kostelníka. Už zítra pokřtí svůj nejnovější kousek "Příběhy z tribuny," které se odehrály v prosklené místnosti na hlavní tribuně s krásným výhledem na Prahu.
Jak vznikla myšlenka vytvořit „Příběhy z tribuny“?
Když jsem napsala knihu Proč kluci milují fotbal (hlavními hrdiny této knížky byli mimo jiné i kluci oblékající dres Dukly), projevil náš tehdejší trenér Žipaj spolu s šéfem mládeže Fišarem zájem, aby se kluci účastnili všech akcí spojených s vydáním této knihy. A tak kluci učinkovali na křtu prvního vydání knihy v pražské Ypsilonce, zpívali a hráli zdejším hvězdám, napsali povídku, kterou skvěle četl Martin Dejdar, a pak si role vyměnili. Zasedli do hlediště a profesionálové hráli jim. V případě Jiřího Lábuse došlo i na operní árie. V Paláci knih Luxor zase klukům z knihy četli a vyprávěli herci Ivan Trojan a Jan Potměšil. A protože se kniha stala velmi rychle nesehnatelnou, došlo na druhé vydání. To jsme vyslali do světa z Dejvického divadla, kde kmotry byli herci z filmu Okresní přebor, kteří se následně po křtu (doplněni hráči A týmu Dukly) postavili na hřiště k zápasu proti hrdinům knížky Proč kluci milují fotbal (což byli hráči ročníku 2000). Tohle naše sportovně-kulturní snažení neuniklo široké veřejnosti a ani vedení klubu. Když jsem byla požádána o další spolupráci, měla jsem už v hlavě nápad na Příběhy z tribuny. A když jsem uviděla prosklený prostor s výhledem na celou Prahu, bylo mi jasné, že je to místo, kde můžeme pozorovat , jak se během roku mění tvář přírody, jak je mnohobarevná, stejně jako lidské životy, o kterých jsme si v tichu vyprávěli.
Bylo už tehdy jasné, že vznikne knížka?
Někde vzadu v mé hlavě žilo tušení, že by bylo cenné ty prchavé, neopakovatelné pocity sblížení zachytit a jen tak je nepropustit. Zachovat je jako lidskou zkušenost, jako stopu nás všech. Každé setkání na tribuně už bylo jen třešničkou na dortu téměř dvouleté systematické přípravy. Životy svých hostů jsem s nimi prožila nejdříve mezi čtyřma očima a pak stokrát ve vlastní hlavě. Teprve potom jsem začala psát. A Vlado Bohdan fotografovat. Tváře. Zastavené, ponechané na pár vteřin jen s vlastním životem. Když jsme texty a fotografie začali skládat dohromady, už jsem věděla, že se kniha rodí a že by měla být i svým vzhledem "čistá", krásná.
Jedna se o velice silné lidské příběhy. Jak Vám bylo po těle, když jste je sepisovala?
Často jsem od nich odstupovala a zase se k nim vracela. Nejsem totiž ten typ "profesionála", který dokáže být nad věcí. Ani po tom netoužím. Naopak. Přesná slova a pochopení povah a osudů nalézám nejčastěji přes spoluprožití lidského trápení, osudu, hledání či štěstí. Přiznávám, že je to někdy náročné, ale věřím, že tu míru investovaného citu čtenář vnímá, aniž si to třeba uvědomí.
Jak se k celému projektu, tedy takovému otevřenému povídání, stavěli samotní hrdinové?
To se dá těžko popsat. Zřídila jsem si "pracovnu" v příjemné Kavárně Kabinet kousek od Julisky a jeden oddělený stůl ukrytý za rohem se stal místem většiny našich setkání. Tam jsme si uschovaní povídali o životě. Začali jsme většinou odpoledne, v přítmí stojaté lampy a často přešli do tmy večera. Nikdy už ta setkání nevytěsním, nikdy nezapomenu na společné slzy i na rozrušení, ve kterém jsme například zapomněli zaplatit. Prožila jsem krásný rok plný mužů, složitých příběhů a silných emocí.
Čekala jste, takové pozitivní ohlasy od dětí?
Já jsem jim především chtěla dát dárky, které se nedají koupit. Psala jsem jim povídky, Vlado jim věnoval fotografie, Barbora Srncová namalovala obraz, Marta Kubišová zazpívala jen pro ně... A všichni jim odkryli v nesmírné důvěře své životní zážitky. Přála jsem si, aby v těch otevřených zpovědích našli i kus svých vlastních dětských pocitů i nejistot. Aby na ně nebyli sami. Když jsem poprvé zaslechla šeptnout jednoho z nich "to je přesné, to znám z domova taky", mělo to všechno úsilí pro mne smysl. Ta knížka vznikla kvůli nim, i když mnohému ještě nemohou rozumět. Ale věřím, že až přijde ta pravá chvíle, může jim pomoci správně se rozhodnout.
Máte v plánu někdy něco podobného zopakovat?
Příběhy z tribuny se knihou završily. Samozřejmě by mohly přibývat další a další příběhy, ale myšlenka jako taková už byla vyslovena. To je podstatné. Takže nezbývá než vymyslet zase něco úplně nového, co nikde ještě neměli. :)
A na závěr, proč zrovna Dukla? Co vás sem přivedlo?
Já s Duklou (a jmenovitě s brankářem Petrem Kostelníkem) už slavíme téměř třicáté výročí. To jsem jako mladá studentka psala svou knižní prvotinu a jedním z jejich hrdinů byl právě Petr. Spolu s dalšími hráči Dukly jsme se stali partou na mnoho let. S oblibou s "Kosťou" říkáme, že jsme důkazem existence dlouhodobých vztahů. Navíc čtvrtou sezónu už obléká mládežnický dres nejen náš syn, ale kluci, které považuji za součást naší rodiny. Přišli jsme jako parta ne za značkou klubu, ale za pověstí, filozofií, jakou její současné vedení vyslalo do světa. Klub není jen značka, byť sebeslavnější, jsou to především lidé, kteří ho v dané době tvoří. Knížka Příběhy z tribuny je pro mne i poctou všem v Dukle, kteří za velmi skromných finančních podmínek realizují svou sportovní vizi, která je mimo odborné kvality podmíněna trpělivostí, etikou a morálkou. V moři špíny kolem je to malý skromný ostrov, ve kterém naše děti mohou "být hrdé na svůj klub."
Křest pro fanoušky Dukly, ale i všechny ostatní proběhne před utkáním s Baníkem Ostrava!