PORTRÉTY Z JULISKYDaniel Souček
    FANSHOP

Okénko fanoušků

23. 7. 2013 | Redakce

Okénko fanoušků

V řadách fanoušků Dukly je i řada starších lidí, kteří vytrvale chodí na všechna domácí utkání hraná na Julisce anebo na utkání hraná na hřištích Pražských klubů. Jsou ale mezi nim i fanoušci, kteří sice již patří do kategorie těch starších, přesto ale neúnavně podporují naše hráče nejenom při domácích utkáních, ale i při utkáních hraných na hřištích soupeřů.

Tím nejstarším z řady těch, kteří pravidelně doprovázejí hráče Dukly při jejich putování po hřištích po celé republice, je Jaroslav Bucháček.  Jako výraz poděkování za jeho vytrvalost a úsilí při fandění Dukle mu v minulých dnech byla klubem věnovaná permanentní vstupenka na ligová a pohárová utkání hraná na Julisce. Dejme tedy prostor jmenovanému, aby se ostatním fanouškům a hráčům představil.

Pane Bucháčku, svěřte se nám. Jak jste vlastně přišel k Dukle a co všechno jste s ní a kolem ní prožil?

Nejsem původem z Prahy. Narodil jsem se v čtyřicátém devátém  v  České Lípě, pár let žil v Liberci a teprve od mých šesti let jsem už naturalizovaný Pražák.

V té době, kdy jsme se do Prahy přestěhovali, vznikala DUKLA jako pokračovatelka ATK a pozdější ÚDA.  Vzpomínám, že otec zprvu běhal za fotbalem sám, to se ještě hrálo na Strahově. Jak se ale Dukla přesunula na Julisku, začaly naše pravidelné nedělní rodinné procházky. S rodiči jsme chodili přes Hanspaulku dolů k Vltavě anebo Šárkou až na Babu a otec to vždycky naplánoval tak, že v tu správnou dobu jsme museli projít kolem Julisky, kde jsme se pochopitelně na dvě hodiny zastavili. Chytře to dělal. Mě, zhruba už desetiletého, bral s sebou vlastně jako rukojmí, a matka šla raději s námi, aby nás měla oba na očích. Takže už tehdy naše rodina chodila společně na fotbal. Dnes kluby chtějí, aby na zápasy chodily celé rodiny, zavádějí se nějaké rodinné tribuny a my jsme vlastně byli v tomto takovými průkopníky. Takže za svoji lásku k Dukle vděčím oběma rodičům. 

Nemůžu říct, že jsem viděl všechny zápasy hrané na Julisce. To by nebylo ani možné. Stalo se, že jsem byl nemocný anebo jsem byl pracovně v zahraničí, v tehdejší NDR. Ovšem, pokud se v té době hrála některá důležitá utkání, ať ligová anebo pohárová, tak ta mi nikdy neunikla. Jak to jenom šlo, tak jsem sedal na vlak a jel do Prahy. Po utkání jsem akorát doma vyměnil prádlo, odevzdal to, co jsem přivezl z NDR a ještě ten večer jel zpátky, abych byl ráno v pořádku na směně. Takže jsem byl přítomný na všech utkáních hraných na Julisce se zahraničními mužstvy. Pochopitelně, dneska si z těch zápasů už moc konkrétního nepamatuji, ono jich taky nebylo málo. Ale nikdy nezapomenu na tu báječnou atmosféru při pohárových zápasech a radost, která panovala, když se některé z velkých Evropských mužstev podařilo porazit a přešlo se přes něj do dalšího pohárového kola. Vlastně Dukla v té době taky byla velké Evropské mužstvo.  

Jak jste vnímal to krušné období, kterým si Dukla prošla? 

Co se dalo v té době dělat? Nic. S Duklou to šlo v devadesátých letech s kopce. Nakonec jsme jezdili do Příbrami, a jak to dopadlo tam, to se taky ví. Ještě jsem tam byl párkrát na marmeládě, ale v té době naštěstí kluci přišli s tím, že v Dejvicích je Dukla Dejvice. Tak jsme začali chodit na Pražský přebor, potom i na 1. A třídu a prožili si všechno, co se v těch letech odehrávalo. Nikdy jsme ale nevěřili, že je s Duklou definitivní konec. A když přišel ten zázrak, když přišli kluci z Moravy a začala se zase hrát vyšší soutěž, tak bylo jasné, že se Dukla znovu narodila. Začalo se chodit na Julisku, jezdilo se ven a zase to bylo o fotbale. A my jsme věřili, že ta první liga, vlastně Gambrinus liga zase přijde a těšili se na to při každém utkání. Nakonec se to podařilo a ta chvíle skutečně přišla.

No a co Vy a venkovní utkání?

Na to se toho moc říct nedá. Já vlastně pořádně začal jezdit ven až v období, kdy Dukle bylo nejhůř. Měl jsem to štěstí, vlastně mám to štěstí, že se v rámci nás skalních fanoušků organizují výjezdy na venkovní zápasy a vždycky se pro mě nějaké to místo najde. Takže tady zase pro změnu děkuji ostatním klukům. Pravda, ta doprava je dost nákladná, ale nějak se mi to ještě prozatím daří zvládat. Vím, že se nyní ohledně dopravy řeší nějaké věci, ale to jde zatím mimo mě. To přenechávám těm mladším. Jim jsem jenom vděčný, že na mě nezapomínají a hlavně že mě nezapomínají venku zase naložit a odvézt zpátky do Prahy.


 

Fotogalerie


Partneři klubu