Devatenáctiletý obránce Michal Jeřábek pravidelně nastupuje za dukláckou juniorku. Zimní přípravu odtrénoval s A týmem. Minulý týden se vrátil ze svého prvního reprezentačního srazu výběru do jednadvaceti let, kde odehrál celé přátelské utkání proti Slovenku.
Tak Michale, když ses dozvěděl, že jsi nominovaný, jaký to byl pocit?
Určitě to byl krásný pocit, protože taková možnost se každému nenaskytne, takže jsem si jí nesmírně vážil a byla to krásná zkušenost. Každému bych to jednou přál. Myslím si, že to je sen každého kluka, proto ten fotbal každý hraje. Oblékat národní dres by měl být největší cíl v kariéře.
Jak na zprávu o nominaci reagovalo tvoje okolí, rodina a spoluhráči?
Rodina z toho byla nadšená stejně jako já a spoluhráči gratulovali.
Teď trochu obecně, jaké to bylo?
No ze začátku to bylo trochu nervózní, protože jsem přijel do kolektivu, kde jsem nikoho neznal, tedy kromě Matěje Hanouska, takže alespoň v tomhle jsme to měli ulehčené. Jinak si myslím, že jsme mezi kluky zapadli dobře a i tým lidí, který se o nás staral, byl dobrý.
Říkáš, že jste nikoho neznali, ale určitě jste znali trenéra Suchopárka, takže mě zajímá, jestli jste měli nějaké klubové výhody?
Výhody jsme žádné neměli a myslím si, že v tomto kolektivu lidí by ty výhody ani být neměly.
Jaký byl zápas proti Slovensku?
Atmosféra byla úžasná. Stát a poslouchat českou hymnu bylo krásný. Samotný utkání pak bylo velice rychlý. Myslím si, že mám ještě hodně na čem pracovat, abych mohl hrát na takové úrovni. Byla to obrovská zkušenost a myslím si, že jsem to zvládl celkem dobře.
Chtěl bys na závěr poděkovat některému trenéru za to, kam ses dostal?
Chtěl bych vyzvednout tři mé trenéry. Nejdříve pana Lafka, který mě vedl v dorostu, tam si myslím, že nastal můj největší zvrat v kariéře. Pak samozřejmě pana Hynka a nakonec teď trenéry juniorky.