„V šedesátých letech tady byli hráči evropské a někteří i světové úrovně. Vyhráli jsme čtyřikrát za sebou ligu i Americký pohár. Hráli jsme proti Celticu, Benfice, Tottenhamu nebo Realu Madrid. To byly nejkrásnější časy,“ říká Miloslav Jícha.

S Duklou za více než 60 let zažil velká vítězství, postupy i hořké porážky. Na Julisce byste těžko hledali někoho, kdo je s klubovou historií tak spjatý.

Když nastoupil jako sekretář, náš stadion teprve stavěli. „Otevřel se v červenci roku 1960. Tehdy nebyla k dispozici žádná krytá tribuna. Dráha kolem hřiště byla škvárová, tartanem byla nahrazena až později. Na místě umělých hřišť vedle stadionu byla taky škvára a sloužilo to jako parkoviště pro funkcionáře a vládní představitele,“ říká.

V dobách největší slávy jsme museli hrát velké zápasy na Strahově, o derby proti Slavii či Spartě byl totiž mnohonásobně větší zájem než byla kapacita Julisky. To v našem dresu váleli hráči jako Josef Masopust, Svatopluk Pluskal, Ivo Viktor a další.

„Všechno to byli skromní chlapci, kteří měli velkou pokoru,“ vzpomíná Jícha. „Byli jsme s nimi jako zaměstnanci klubu v každodenním kontaktu. Pamatuji si, jak si Ladislav Novák přidával na tréninku. Byl kapitánem a prodlouženou rukou trenéra. Nechtěl zklamat.“

Pravidelně chodili všichni do divadla, hráči i další členové klubu. Jednou za měsíc se Josef Masopust a spol. oblékli do gala a šli si společně vychutnat představení. „To byla tradice. Chodili jsme do divadla ABC, hudebního divadla v Karlíně nebo našeho Armádního divadla na Vinohradech,“ líčí.

Fotbal se podle jeho slov výrazně zrychlil, je také agresivnější. Tenkrát více vynikaly individuální osobnosti. A také nebyla k dispozici jakákoliv technika. „Trenéři neměli žádné video ani tolik statistik jako dnes. Byla to úplně jiná doba. My jsme jen věděli, že když jedeme na Spartu, tak tam hru tvoří Kvašňák a vzadu si musíme dát pozor na tvrdě hrajícího Pepu Vojtu.“

O poločasové přestávce proběhl opět doprovodný program - soutěž ve střelbě pokutových kopů (fotoreportáž v galerii)