… Olomouci - Holici
Ze všech mužstev, která vyjížděla k utkáním 3. kola Poháru České pošty, měla naše Dukla cestu ke svému soupeři zdaleka nejdelší. Zajížděla na východní okraj hanácké metropole Olomouce, do její části Holice, na hřiště kde hraje svá domácí utkání 1.HFK Olomouc. Moravským fanouškům a příznivcům Dukly se tak naskytla příležitost, vidět své mužstvo na vlastní oči. Po hříchu je to asi moc nezajímalo, protože v hledišti mezi fanoušky domácího mužstva ukryti nebyli a v kotli se taky neobjevili. Nebo snad věděli, či jenom tušili, čeho by mohli být svědky? Potom tedy věděli víc než my, kteří jsme na utkání vyrazili.
A tak aktivní podporu našim hráčům v tomto pohárovém utkání poskytli skalní fanoušci, kteří za nimi jezdí od zápasu k zápasu, vytrvale a pravidelně. Zprvu byla přítomna pouze moravská větev v počtu šesti Moravanů a jedné šik Moravanky. Ty po pár minutách doplnilo sedm statečných Středočechů. Sešlo se nás tak v kotli patnáct. Velký dres však musel zůstat v pytli, nebylo by jej kde rozvinout. Tak malý sektůrek nám byl vyhrazen. Ovšem čím menší byl, tím ze silnější mříže byl zhotoven.
I přes početní převahu domácích fanoušků jsme byli hlasitější a nápaditější. Naše fandění však bylo jako na houpačce. S vývojem hry a s přibývajícím časem nahrazoval prvotní radost z pohledu na hru našich hráčů vzdor a odhodlání fandit ať se děje co se děje. Ovšem, šlo to čím dál tím hůř. Obě obdržené branky nás pokaždé na chvíli umlčely, ale nevzdávali jsme se. Nutno však po pravdě přiznat, že chuť fandit se postupně kamsi vytrácela. Asi ji hráči tvrdošíjně zašlapávali do trávy a jenom srdíčko nás nutilo fandit dál. Nemělo to šťávu, trpěli jsme. Pohled na hřiště byl žalostný. Malá oka v kovové mříži a za ní ještě dvojitá síť rozostřovaly výhled, takže oči bolely nejenom z předváděného fotbalu tentokrát ne žlutého baletu ale žlutých, těžko se pohybujících hráčů. Mnozí z nás byli konsternovaní z hry našich natolik, že ani neskrývali své odhodlání k následujícímu ligovému utkání snad už ani nejet. Přesto fandili dál. Bylo by pod jejich fanouškovskou čest, fandit přestat, či snad přímo z hlediště odejít. Těch prvních osmdesát minut zápasu tak byl pro nás naprosto dokonalý očistec. Nekriticky zaznělo z jedněch úst, že jsme podali lepší výkon jak hráči na hřišti. Vytrpěli jsme si ho dokonale a jako odměnu za naše utrpení jsme se dočkali. V posledních deseti minutách bylo všechno jinak. Ale ne nadlouho. Při následném penaltovém rozstřelu nám už zase pracovaly nervy naplno. To, že nakonec pro Duklu skončil úspěšně, bylo pro nás už jenom tou příslovečnou třešinkou na dortu, kterou bychom však rádi oželeli, kdyby naši hráli po celý zápas tak, jako v posledních deseti minutách. Závěrečná děkovačka už nesla znaky jakési euforie z postupu a kazilo ji pouze pomyšlení, že prvoligovou hru Dukly jsme viděli vlastně jenom těch posledních deset minut.
Cesta z Holice domů byla zásluhou postupu veselejší, i když jsme se vraceli hodně, ale hodně, slušně řečeno, rozčarovaní. Nesedět v autě, mnozí z nás by dokonce mezi řečí i s chutí slinu vypustili. Přes vytrpěné jsme se nakonec vzájemně shodli, že Jablonec „dáme“, že v tom naše kluky nenecháme samotné a i přes tu pozdní hodinu výkopu jim ukážeme, že své fanoušky stále mají, že ještě nenastal čas, kdy už budou hrát jenom sami pro sebe.
… Jablonci na Střelnici
Od představení v Olomouci jsme měli my fanoušci čtyři dny na zotavenou. Stejné čtyři dny měli k dispozici i naši hráči. Někteří k dalšímu doléčení šrámů z předchozích bojů a ti zbývající na vyléčení kocoviny, se kterou hráli v Holici.
S vědomím, že se kluci potřebují vzpamatovat, že budou potřebovat naši podporu, se nakonec do Jablonce vyrazilo. Z odhodlání být na vlastní oči u toho nás nezviklala ani pozdní hodina začátku utkání a s tím spojený pozdní návrat domů, u mnohých z nás dokonce i brzké vstávání do roboty. Neodradila nás ani skutečnost, že utkání vysílá televize a bylo by pohodlnější se dívat na přenos v klidu domova.
V Jablonci naposledy Dukla vyhrála 0:2, když obě branky dával Honza Pázler. Tento bijec domácích měl být podle všeho připraven k utkání i teď a čekali jsme, jestli jabloneckým nějaký ten gól nepřidá. Už by bylo načase, kdyby k dosud dvěma letos vstřeleným gólům přidal další. Přijeli jsme tak do Jablonce s vědomím, že se zde dá vyhrát. Nikdo z nás ale nechtěl nahlas mluvit o prognózách průběhu utkání a jeho výsledku. V každém z nás ještě zůstávaly reminiscence na předchozí zápasy, včetně toho pohárového. Ve vzájemných debatách před utkáním jsme tak uměle hledali jiná témata, jen abychom se nebavili o fotbale.
V myšlenkách jsme se ale obírali přáním uhrát alespoň bod. Věděli jsme, že to však bude nesmírně těžké. Naše obavy z utkání navíc vzbuzoval fakt, že domácí hrají o první místo v tabulce a že tedy budou hrát jako o život. Věděli jsme, že oni jsou v laufu, kdežto naši hráči naopak srážení do kolen psychikou narušenou ne zrovna ideálními výkony v posledních zápasech. Nedalo se však nic dělat, šlo se fandit.
Oko bere a nás se sjelo do Jablonce rovných 21. Mimo skalních se v kotli objevili i naši známí z Liberce a okolí – Tyciho kvintet. Ti podporují hráče Dukly při zápasech na severu bez ohledu na to, jestli se jedná o první mužstvo Dukly, juniorku nebo naše žluté baletky. Vybaveni byli kromě mohutných hlasů i svými tradičními vuvuzelami a jedním bubínkem. Nutno ale říct, že pro příště musíme svoje úsilí v předstihu koordinovat. Klukům s vuvuzelami se podařilo občas trefit ve vábení laní v lese za Střelnicí do našeho skandování. A vuvuzely se opravdu nedají překřičet. To víme už naprosto spolehlivě.
Jak utkání probíhalo, které mužstvo v průběhu zápasu podvakrát vedlo, aby nakonec odcházelo ze hřiště jako to smutnější, moc dobře víte. Ne-li, dozvíte se to z jiných článků zde v Hlasateli. Nás jenom těší, že jsme v danou chvíli mohli udělat vše, co bylo v našich silách a snad jsme hráče i trochu povzbudili. Z ohlasů víme, že jsme byli dost slyšet, že jsme v našem počtu údajně zastínili i domácí, kterých snad bylo v hledišti přes dva tisíce. Nikdo ale už neuvidíte vztek, jaký s námi cloumal, když hlavní rozhodčí vzal na sebe z více jak padesáti metrů rozhodnutí, že míč přešel brankovou čáru a vzal tak našim hráčům míč, přičemž pomezní, který stál dva metry od situace, nic takového nesignalizoval. A to byl přitom ten samý pomezní, který v klidu nechal hrát pár minut před tím domácí, když už byl míč za postranní čarou a to ne kousek, ale o víc jak o celý svůj objem. Nikdo už nezažijete tu marnost, kterou jsme si prožili v momentě obdržení druhé branky. Slova, která v tu chvíli zazněla netřeba komentovat.
Ne, nemůže každý fanoušek nebo příznivec Dukly jet na každý zápas. I v životě fanouška je spousta překážek, se kterými se člověk setká. Snad nejvážnějšími a nejsmutnějšími jsou ty zdravotní. Je to však taky špatná dostupnost a nevyhovující spojení, hlavně při pozdních návratech domů. Je to taky příslovečná (chtělo by se napsat lenost), ale řekněme pohodlnost. A s tou stojí za to bojovat. Výkony kluků na trávníku vidět na vlastní oči, mít radost z toho být u toho, společně s ostatními fanoušky se radovat ze vstřeleného gólu, ale třeba i jen z povedené akce a osobně hráčům pomoct v utkání, to všechno často spolehlivě nahradí problémy, se kterými se fanoušek setkává.
Tak tedy příště buďte taky u toho. A můžete hned po reprezentační přestávce, opět v Olomouci, tentokrát však na Sigmě. Hráči naši podporu potřebují, tak jim ji poskytněme. Snad se odvděčí svými výkony.
Fanoušci Dukly Praha.
