PORTRÉTY Z JULISKYPatrik Brandner
    FANSHOP

Ondřej Kušnír

narozen 5.dubna 1984, obránce

I když se od dětství u Ondřeje jevil výrazný fotbalový talent, rodiče ho přece jen hlídali a dbali na jeho školní výsledky. Jednou ho kvůli známce odmítli pustit na trénink. On však fotbal natolik miloval, že popadl učebnici, s nasazením všech sil se rychle doučil, co bylo třeba, jen aby ještě trénink stihnul. Už hodinu před školou hrál fotbal na antuce s tenisákem nebo i na jiných zajímavých místech Ostravy, třeba v tunelu.  Maminka byla velký fotbalový fanoušek, táta - Jindřich Kušnír - získal dokonce s Vítkovicemi v sezóně  1985/86 titul mistra ligy. Za Vítkovice hrál i Ondrův o čtyři roky mladší bratr a samozřejmě Ondra sám. I když úplně první krůčky byly v šesti letech v Baníku, ale z rodných Vyškovic to měl Ondřej na Bazaly daleko, tak zvítězily Vítkovice. Tady prožil celé fotbalové dětství, dospívání i vstup do dospělého fotbalu. Bylo mu devatenáct, když ho čekal první start za A tým. Nastupoval tehdy ve středu zálohy, na hřišti Bohemians. Strašně se těšil. Od třicáté minuty hráli v deseti, bál se, že ho jako nováčka trenér stáhne z hřiště, ale odehrál celý zápas, remíza 1:1.

S rodinou žili v paneláku, na sídlišti, za domem měli lesík. Marně se ho rodiče snažili udržet doma nad úkoly, jen zahlédl z okna kluky, jak jdou s balónem nebo hokejkami, už byl venku. S bráchou byli parťáci, i když úplně jiných povah. Ondřej měl rád pořádek, uklidil, přišel domů z tréninku a v pokoji byl zase "výbuch". Ale brácha to neřešil. Rodina byla bezpečným zázemím, rodiče spíš klidnější povahy, i když co se týkalo fotbalu, tlak z jejich strany rozhodně cítil. A cítil ho i ze svého okolí, srovnávali ho s tátou, měli na něj zvýšené nároky i očekávání. Také se musel vyrovnat s řečmi, že ho táta do A týmu protlačil. Když se mu na hřišti nedařilo, rodiče to prožívali. Dodnes si vzpomíná na jeden zápas, kdy hrál špatně a ještě nedal penaltu. Kopnul ji laxně. Táta byl naštvaný a v těch chvílích uměl patřičně zvýšit hlas. Ondřej nebyl plačtivý, spíš cítil vztek a měl svou tvrdou hlavu. Zavřel se v pokojíčku a trucoval. Po základní škole se vyučil truhlářem. Měl úlevy kvůli fotbalu, ale dnes, kromě elektriky, dokáže doma opravit všechno. I když tehdy mistr, poté co namontoval opačně dvířka ke skříňce, upřímně pronesl: "Jdi raději na trénink, bude to lepší i pro nás." Ve Vítkovicích se stal oporou mužstva, měl o něj zájem Baník i Olomouc. On se však v roce 2006 rozhodl jít do Viktorie Žižkov, kde se tvořil nový kádr s ambicí postoupit do první ligy. Přispěl k tomu výraznou měrou a hned v první ligové sezóně si jeho dravého, drzého stylu hry všimla Sparta i Slavie. V roce 2008 se rozhodl pro Spartu. Tady mu byl přidělen post pravého obránce, kterým byl v minulosti i jeho táta. Měl už za sebou zkušenost s mládežnickou reprezentací U19 a U21, když byl v roce 2010 nominován do národního A týmu. O rok později s reprezentací obsadili dělené první místo na mezinárodním turnaji Kirin Cup. Se Spartou získali ligový titul, a i když v tomto období měl dvakrát v důležitých okamžicích smůlu na zranění, dvakrát zlomenina kůstky, odehrál mnoho těžkých zápasů (jeden z vrcholů zápasy s Liverpoolem v EL) a za čtyři roky na Spartě po něm zůstala velmi dobrá stopa. A i když tady zažil i sportovní zklamání, největší asi po nečekaném vyřazení z Ligy mistrů Žilinou, kdy seděl se sádrou na noze na lavičce a viděl, jak kluci se slzami v očích opouštějí hřiště, zároveň pochopil, že žádný prohraný zápas už pro něj nikdy nebude tragédií. Přišel o mámu. Byla nemocná, léčila se a když se zdálo, že je v pořádku, dokonce ji Ondřej vzal s sebou na dovolenou, přišla šokující zpráva. Byli zrovna se Spartou na soustředění, když zavolal táta, že zemřela. Infarkt. Bylo jí čtyřicet šest let, Ondřejovi dvacet pět. Strašná chvíle, které nemohl uvěřit. Probrečel celý večer. Požádal jednoho ze spoluhráčů, aby to řekl ostatním. Přišel za ním doktor, dal mu prášek na uklidnění, druhý den se rozjel z Rakouska domů. Večer předtím s mámou mluvil, brácha měl svátek, dala mu ho k telefonu. Bylo obtížné si představit, že už ji neuvidí, neuslyší. Nastalo těžké období pro všechny. Smutné Vánoce. Máma už bude chybět po celý život.

V roce 2012 se rozhodl přijmout nabídku Liberce, čerstvého mistra ligy. Zpětně ho napadlo, že to možná byla chyba, ze Sparty se neodchází, ale Liberec mu nabídl výstupní klauzuli, že může kdykoliv odejít. A také, kdyby nepřestoupil do Liberce, nepoznal by svoji ženu. Na cestě tam totiž potkal kamarádku, která mu ji vlastně "dohodila". Nicméně reakce byla odmítavá, fotbalistu nechtěla. Pak se však potkali na tenise a všechno bylo jinak. I V Liberci hrál náročné zápasy v EL - se španělskou Sevillou, německým Freiburgem, portugalským Estorilem, v Terstu proti italskému celku Udinese Calcio trefil branku z dvaceti pěti metrů nádherně pod břevno. V roce 2014 využil výstupní klauzule ve smlouvě a odešel do kazachšského klubu Tobol Kostanaj. Finančně výhodná nabídka, nicméně fotbalově se ztratil z očí. A i když očekával horší podmínky, tak náročné to nečekal. Strašná chudoba, z kohoutku tekla hnědá voda, která byla nepitná, cesta domů nekonečně dlouhá, dvě mezipřistání. "To mi ani za ty peníze nestojí," říkal si. Depresivní pocity, chtěl pryč. Jako člověk do nepohody se tady osvědčila jeho partnerka, byla celou dobu s ním a díky tomu všechno zvládli. V roce 2015 se vrátili a on pomohl Sigmě Olomouc vybojovat návrat zpět do první ligy. Netajil se však, že preferuje spíš než prodloužení smlouvy v Olomouci odchod do zahraničí a chápal, že vsadili na hráče, kteří tady chtějí zůstat a hrát ligu. S českým výběrem fotbalistů bez angažmá pod hlavičkou ČAFH (trenér Verner Lička) vyhrál titul na mezinárodním evropském turnaji FIFPro, když v semifinále porazili Francii a ve finále Španěly. Turnaj měl vynikající úroveň a objevila se na něm výrazná jména. Po jeho skončení se dohodl na smlouvě s druholigovým rumunským klubem FC Rapid Bukurešť. Výborné sportovní zázemí klubu, skvělí fanoušci, pěkný život v Bukurešti v krásné čtvrti, ale naprosto nespolehlivá finanční situace. Dodnes mu nevyplatili, co měli. Nabídli mu prodloužení smlouvy, absolvoval i přípravu, ujišťovali ho, že peníze budou, ale nebyly. Rozhodl se pro návrat. Ve třiceti dvou letech podepsal smlouvu s Duklou Praha. Věděl, za kým jde. Trenérský tým zná už z Liberce. Cítí sice tlak stárnutí, kluby chtějí levnější, mladší hráče, ale on ví, že jen s mladými se hrát nedá. Má dvě dcery z prvního vztahu, nyní čekají prvního potomka se svou ženou. Přál by si syna, ona dceru. Váží si toho, že se s ním stěhuje, kam ho fotbal vede. Ale jednou se spolu vrátí "domů", na sever Moravy, do Jeseníků. Tátovi, který zůstal ve Vyškovicích sám, koupili před čtyřmi lety labradora. Když si dnes volají, z pětiminutového hovoru mluví táta čtyři minuty o Bonym. 

Ondřej se snaží být v životě klidný. Ani jako kluk v pubertě nebyl problémový, neměl na to čas. Táta mu vždy dával fotbalové připomínky, dnes spíš jen řekne: "Už víš, jsi dost zkušený." Rychlostní typ hráče, s velmi dobrou střelou a hnědýma očima po mámě.

srpen 2016

Fotogalerie

                   

Zpět na výpis galerie hráčů
 


Fotogalerie


Partneři klubu

carbounion.czadidas.cztop4football.czfides.cz
carbounion2sportprogres.cznh-hotelsHET