PORTRÉTY Z JULISKYOndřej Brejcha
    FANSHOP

Ivan Ostojič


Narozen 26. června 1989, obránce

Narodil se v srbském městě Pančevo v bývalé Socialistické federativní republice Jugoslávie, která zanikla v roce 1992, z čehož plyne, že byl válečné dítě. Už od roku 1991 začal rozpad Jugoslávie, který provázel sled několika válečných konfliktů, které byly ukončeny v roce 2002.

Když se jeho rodiče potkali, byli velice mladí, což byl i důvod, proč rodina mámy nebyla z jejich vztahu nadšená. Svatbu proto naplánovali tajně a rodiče pozvali až v den jejího konání. Mámě bylo devatenáct, tátovi dvacet jedna let. Ivan je jejich druhé dítě, sestra je starší o pět let. Z útlého dětství si válku nepamatuje, jen záblesky, že nefungovala elektřina a svítili svíčkami. Co si však pamatuje naprosto živě, byla válka v Kosovu mezi Srby a Albánci, která vyvrcholila v roce 1999 tříměsíčním bombardováním Srbska jednotkami NATO. První měsíc celá rodina utíkala do provizorních krytů, ale bombardování bylo tak silné, že pochopili, že by stejně neměli šanci. Tak zůstávali. Bez vody, většinu času bez elektřiny, která fungovala vždy jen pár hodin, aby se obyvatelstvu alespoň trochu ulevilo. A stálý strach, že se k leteckým útokům přidají i vojska pozemní. Školy nefungovaly, v obchodech nebyly základní potraviny, když přijela dodávka s chlebem, čekaly na ni už nekonečné fronty lidí, ve kterých často stál i Ivan. Bydleli v nebezpečné zóně, kilometr od kasáren, navíc Pančevo bylo industriální město a jeho rafinerie byla jedním ze zaměřených cílů spojenců. Stále se obávali, kdy bude bombardována a nastane peklo. Jedna z nejhorších Ivanových vzpomínek. Byla noc, rafinerie dostala zásah, ale nikdo nevěděl, v jakém rozsahu. Celé město se sbalilo a lidé utíkali pryč. Když se ráno vrátili, pršelo a Ivan pozoroval temné nebe, ze kterého padaly černé kapky, celé ulice byly černé. A pak přišel největší strach, jaký zažil. Na město bylo shozeno devět bomb najednou, domy, které nepadaly, tak se třásly, skla z oken se sypala, bylo mu deset let, plakal a cítil strach rodičů. Jejich sousedé se z války nevrátili a nikdo neví, co se s nimi stalo, ale takových jsou v bývalé Jugoslávii stovky. Bombardování nakonec přineslo konec války, který je zastihl v Černé Hoře, odkud rodiče pocházeli. Právě jim zemřela babička z máminy strany, Černá Hora nebyla bombardovaná a tak právě tam pozorovali v televizi poslední válečné události. Přišla úleva, konečně mohli začít žít normálně. Ale dodnes není den, aby se v rodině v politických debatách nevzpomnělo Kosovo, není možné zapomenout. Válka sice skončila, ale nefungovalo nic. Samozřejmě ani fotbal. Začal hrát tedy výrazně později, než je u vrcholových hráčů zvykem. Navíc se jeho rodina neustále stěhovala po různých podnájmech, až konečně v roce 2002 získali rodiče vlastní byt, ve kterém žijí dodnes. 

Jednou venku běhali s kamarádem, který mu najednou řekl, že už musí jít na trénink. Ivan si dlouho přál hrát fotbal a tak mu kamarád navrhl, aby šel s ním. Šli za trenérem a ten ho hned vzal s ostatními na hřiště. Ivan se vyptal na tréninky, na finance a večer přišel domů s jasnou zprávou: "Tati, začal jsem hrát fotbal." Bylo mu jedenáct let. Táta neměl ke sportu žádný vztah, ale kvůli synovi se o fotbal začal zajímat. Máma k němu nemá vztah dodnes. Za celá léta ho viděla hrát párkrát a vždy se děsila při každém souboji. Přitom právě máma řídí celou rodinu. Je temperamentní, nic jí neunikne a snaží se, aby všichni dělali to, co si ona myslí, že je nejlepší. A je určitě přísnější než táta, který má povahu spíš klidnější. Je neskutečně skromný, stará se jen o to, aby jeho blízkým bylo dobře. Ivan je mu velice podobný, když táta přijde na tribunu, okamžitě každý pozná, ke komu patří. Vzhledem k tomu, že maminka pocházela z Černé Hory a táta jen pár jen kilometrů od jejich hranic, trávil tam Ivan u obou prarodičů mnoho fantastických chvil, především o prázdninách. Odchod babičky, o kterou přišli na konci války, byl krutý. Měla velké bolesti a všichni byli připraveni, že se konec blíží. Nemoc a válka dohromady znamenal pro ni vrchol stresu. Poslem špatných zpráv byl vždy táta. Ale až když Ivan vešel do jejího domu a uviděl ji tam ležet, teprve pochopil, co se vlastně stalo. Před dvěma lety to byl opět táta, kdo mu zavolal, že zemřel děda. Kvůli fotbalu nemohl na pohřeb, domů se dostal až za čtyřicet dní a jeho první cesta vedla na hřbitov. A tak mu zůstali z prarodičů tátova maminka a mámin otec. Je mu líto, že se dnes k nim dostane tak málo.

Jeho fotbalová cesta na Slovensko je spojena s osudovou náhodou. V jedenácti letech začal hrát za rodný klub FK Dinamo Pančevo, odkud odešel do FK Dolina Padina, kde hrál třetí ligu. Sice dostával nějaký malý plat, ale silně vnímal složitou ekonomickou situaci rodiny a rozhodl se skončit s fotbalem a najít si zaměstnání. Sehnat v Srbsku práci však nebylo jednoduché. Byl absolventem střední elektrotechnické školy a dodnes je přesvědčen, že by mu stačilo pár dnů praxe a opravdu by se vystudovanou profesí mohl živit. Švagr tehdy za ním přišel s nabídkou, že v rafinerii, kde pracoval, vypsali konkurz na třicet míst. Zájemců však bylo pět tisíc. Nicméně švagr věděl, že mu může pomoci a vyplnil s ním žádost, kterou odeslali elektronicky. Asi za deset dní zjistili, že jeho přihláška vůbec nedorazila. Naprosto to nechápali. Švagr ho uklidnil, ať vydrží, že za půl roku bude vypsán nový konkurz. Tak Ivan odehrál v Dolině Padine ještě šest měsíců a právě v této době ho oslovil  fotbalový manažer, že už ho delší dobu sleduje, velice se mu líbí a jestli by nechtěl jít hrát do slovenské první ligy. Tak díky tomu, že jeden email nedorazil, stal se Ivan vrcholovým hráčem. V roce 2011 podepsal smlouvu v HFK Košice. Skok ze třetí srbské ligy do první slovenské byl nevídaný. V ročníku 2013/2014 vyhrál s Košicemi Slovenský pohár, když ve finále porazili Slovan Bratislava, díky tomu si zahrál předkola Evropské ligy.

Co obnáší fyzická bolest znal už od dětství, to když se nepovedla operace mandlí a lékaři se rozhodli, že "reoperaci" udělají hned, na místě, bez umrtvení. Větší bolest nezažil. Nebo když mu operovali pupeční kýlu. Až s fotbalem však poznal spolu se zraněním i zátěž psychickou. V Košicích začal mít bolesti, lékaři marně pátrali po příčině. Diagnózy se neustále lišily - močové cesty, močový měchýř, břišní sval...Trápil se nejistotou, nervy na pochodu. Týdny, měsíce. Až nevydržel  a požádal o vyšetření v Srbsku. Tam mu sportovní lékař okamžitě našel příčinu. Podstoupil operaci třísel a vrátil se na hřiště. V Košicích se naučil skvěle slovensky, sice umí anglicky, ale na Slovensku mu to mnoho nepomohlo. Ačkoliv jich v týmu bylo osm balkánců, chtěl umět slovenštinu, protože věděl, že znalost jazyka mu úplně změní kvalitu života. Když v roce 2014 přestoupil do úspěšného Spartaku Myjava, stal se zde historicky prvním cizincem v klubu, což s sebou neslo i jistou atraktivitu pro diváky. Ve slovenské lize odehrál 120 zápasů, po odhlášení Myjavy z nejvyšší soutěže odešel do prvoligového kyperského klubu APK Karmiotissa. V roce 2017 byl osloven jako volný hráč pražskou Duklou. Znalost slovenštiny mu pomohla okamžitě se v Praze cítit jako doma, česky velmi dobře rozumí, navíc zde potkal i své bývalé spoluhráče. Začínal jako středopolař, pak vystřídal všechny posty v obraně, dnes je stoperem s výškou 190 cm. Díky válce začal s fotbalem později, nikdy nehrál nejvyšší mládežnické soutěže a už vůbec o něm neměly tušení žádné mládežnické výběry. Vlastně o něm v Srbsku nikdo nevěděl. Dnes tvoří stoperskou dvojici s mezinárodně zkušeným reprezentantem Martinem Jiránkem, oba se sžívají v novém angažmá a přivykají specifickému hernímu pojetím Dukly. Čím dál víc se cítí silnější. A šťastnější. Ivan má rád cestování, památky, hrady a zámky. Praha je v tomto smyslu úžasné město. Snaží se jí poznávat a až ji projde co nejvíc a bude mít chvíli času, má už vyhlédnutý první výlet mimo hlavní město. Zámek v Hluboké a od něj už je kousek Český Krumlov. A mezitím bude kralovat v pražské Dukle jako poslední instance, když se blíží "vojsko" soupeře dobývat naši branku.

září 2017


Fotogalerie

           

Zpět na výpis galerie hráčů
 


Fotogalerie


Partneři klubu

carbounion.czadidas.cztop4football.czfides.cz
carbounion2sportprogres.cznh-hotelsHET