PORTRÉTY Z JULISKYGünter Bittengel
    FANSHOP

DAVID TETOUR

narozen 18. září 1991, brankář

Nejstarší z bratrů Tetourů, který měl dva mladší sourozence na starost. Musel je hlídat, dávat na ně pozor, mít na rozdíl od nich rozum, ale zároveň se nad ně nesměl povyšovat. Jednalo se tudíž o požadavek těžko zvládnutelný, zvlášť když bráchové si nenechali nic líbit. David ale umí řešit věci v klidu, i když přece jen mírnou autoritu vyžadoval. Ale především si byli s bratry vzájemně nejlepšími kamarády. Bydleli v paneláku, všichni tři ve společném pokoji, až do Davidových šestnácti let. Byly to boje. Rodiče se brali brzy, bylo jim dvacet jedna let, oba středoškoláci, a tak měl proti vrstevníkům mladé rodiče. Jezdili společně na lyže, k moři, užívali si s nimi, co mohli. Byli vlastně neustále spolu. Hned po maturitě se máma i táta museli starat o rodinu, tři děti je držely pohromadě. I díky nim dnes David řadí vztah dvou lidí v žebříčku hodnot na jedno z nejvyšších míst. Po tátovi má nos, po mámě oči. Když si prohlíží máminu fotografii z doby, kdy jí bylo dvanáct let, má pocit, že vidí v tom věku sám sebe.

Soužití tří kluků v jednom pokoji znamenalo neuvěřitelný rachot. Řvali furt, prali se furt, rozbili, co mohli. V bytě hráli fotbal, hokej, jezdili na koloběžkách, sousedi pod nimi si užili. Dnes si říká, že rodiče byli až moc tolerantní. Když někam přijeli Tetouři, hned se to vědělo. Přitom máma s tátou jsou poměrně tiší a klidní. Mámu přiváděly k šílenství jen studijní výsledky dvou mladších sourozenců, tátu nevyvedlo z klidu skoro nic. David byl totálně bezproblémový, učil se s vyznamenáním, se všemi se domluvil, takže neměl problémy s uvolňováním ze školy kvůli fotbalu. Ten začal hrát doma s tátou, pak absolvoval v sedmi letech první nábor ve Stodůlkách. Chodil do první třídy a ocitl se v týmu, kde hráli jen ti nejlepší, nakonec skončil přetížený s krunýřem kolem krku. Znechutilo ho to. Tak chodil dál na míčové hry a do Sokola. Do jeho prvního klubu ho vzal i s bráchou Danielem až děda, který tam dělal sekretáře. Přivedl je rovnou na zápas SK Čechie Smíchov. Fungovalo to tam tak, že kdo přišel, hrál. Bylo mu devět, bráchovi šest, všichni v jedné věkové kategorii. V tomhle prostředí ho fotbal začal bavit. Zůstal zde až do roku 2006, včetně krátkých hostování v Motorletu Praha a Sokolu Řepy. Hrál většinou obránce, cítil tíhu odpovědnosti. Jako brankář si v tomto smyslu ještě „polepšil“. Když hrávali společně s bratry, neměl kdo chytat. Tak se postavil do brány a cítil se tam dobře. V Čechii někdy chytal, někdy hrál, podle toho, jak se sešli kluci. Totéž platilo i v Řepích. Uvědomil si, že pokud chce hrát na úrovni, musí se rozhodnout.  Zvítězil v něm brankář. V roce 2006 přestoupil jako patnáctiletý do Dukly Praha. Působí zde dodnes, chytal i za farmy Dukly - v roce 2013 a 2014 v Kunicích, v současnosti v SK Benešov. V Dukle prožil radost z postupu staršího dorostu do první ligy, s Kunicemi vychytal 3. místo v ČFL.

Všichni bratři hrají fotbal, nejdál to zatím dotáhl ten prostřední, Daniel, který následoval bratra do A-týmu Dukly. Jeho cesta byla přímá, dnes je i v mládežnické reprezentaci. Zatímco David si ještě v juniorce nedokázal představit, že by nahlédl do ligového áčka. I rodiče byli u Daniela přesvědčení, že z něj vyroste fotbalista, zatímco David je pro ně jedno velké překvapení. Odmala spolu bráchové hráli hry, ve kterých soutěžili o body a vyhlašovali vítěze. Stále soupeřili. On byl spíš mírný, nebyl ambiciózní. Ale nikdy mu nechyběla vůle, bojovnost a zarputilost. Už třetí rok je jako třetí brankář součástí A-týmu Dukly, k zápasům nastupuje za juniorku Dukly nebo v Benešově. Hodně se mu točí týmy, ale doma se cítí nejvíc v áčku. „Už nemusím nosit pomůcky,“ směje se. 
Po osmiletém gymnáziu nastoupil na Vysokou školu chemicko-technologickou, chybí mu půl roku k získání titulu inženýra. Kromě studia musí pracovat v laboratoři, kde získává praktické povědomí o své budoucí profesi. Rodiče vždycky lpěli na tom, aby synové měli vzdělání. Když mu bylo šestnáct, rodina se přestěhovala do domku mimo Prahu, ale on už si ho moc neužil. Žije třetí rok v garsonce se svou přítelkyní, studuje stejný obor jako on. Fotbalu příliš nefandí, musela se naučit přizpůsobovat, občas se ozvala, když už toho bylo moc, ale podporuje ho. Nicméně na zápasy nechodí. Spojují je jiné věci, pro soužití podstatnější. 
Davidovi se splnil sen. Dostal se mezi nejlepší hráče, několikrát byl v lize na lavičce brankářskou dvojkou. Je šťastný, i když už by chtěl zase víc. Ale ví, že dostat se výš znamená, že se buď někdo zraní, nebo bude chytat zásadně špatně. Ani jedna varianta není pozitivní, ale tak to u brankářů chodí. Je typickým příklad hráče, který se vypracoval svou vlastní pílí, nikdo by před lety nevěřil, že se dostane na tak vysokou úroveň. Dynamický gólman, s vynikajícím reflexem na brankové čáře, na tréninku jsou z něj střelci áčka často nešťastní.

Ve čtvrté třídě začal hrát na klavír, bylo mu jedenáct, mezi sedmiletými žáky působil „opožděně“, ale vydržel. Nakonec ze všech adeptů na konci druhého stupně umělecké školy absolvovali jen dva. Na letním soustředění byl na hotelu klavír. Nehrnul se k němu, ale Berger, Rada a další hráči ho vyzvali: „Tak něco zahraj...“ Zahrál - a Mareš užasl: „Ty vole, on na to fakt umí...“ Hrál a hrál, třeba Love Story. Nikdy by za nic nevyměnil své mládí, rodiče, bráchy, lásku a fotbal. 

říjen 2015

Od léta 2016 brankářem Hořovicka.

Fotogalerie

                   

Zpět na výpis galerie hráčů
 


Fotogalerie


Partneři klubu

carbounion.czadidas.cztop4football.czfides.cz
carbounion2sportprogres.cznh-hotelsHET