PORTRÉTY Z JULISKYPavel Drsek
    FANSHOP

LUKÁŠ HROŠŠO

narozen 19. dubna 1987, brankář

Za panelákem, ve kterém bydlel, stála fotbalová branka, před ním zase církevní škola. Byla to první branka, do které se postavil a první škola, ve které usedl do lavice. Bylo to na Chrenové, což je část Nitry. Oba rodiče pocházeli z věřících rodin a víru přijali i do svého života. Tatínek pracoval jako soustružník, maminka byla prodavačka. Starší sestra ho často mívala na starost a on si jako mladší ze sourozenců určitě víc dovoloval. Stále něco vymýšlel, říkali mu malý "špekulant". Oba rodiče vyrostli do úctyhodné výšky, takže urostlou postavu má po obou z nich. Maminka se jako bývalá házenkářka stala trenérkou, jezdil spolu s ní a se sestrou, která také hrála, na házenkářská soustředění, a byl často obklopen samými holkami. Tahle zkušenost se promítla i do jeho brankářského stylu, chytá nohama jako házenkář, má jejich reflexy i reakce. Začínal v Nitře jako útočník, pak záložník, nakonec obránce, až skončil v bráně, tam se nejméně běhalo. Ale hlavně - bavilo ho zachraňovat góly, být hrdina. Až s dospíváním na něj čím dál víc doléhala tíha obrovské zodpovědnosti, nicméně byla to škola života, formovala se tím jeho osobnost. Post brankáře si poprvé vyzkoušel v deseti letech. Na turnaji se jejich týmu gólman zranil, trenér se obrátil na Lukáše. Stal se hned nejlepším brankářem turnaje a už jím zůstal.

S mámou měl odmalička silnější vztah, táta jezdil za prací do Německa a často nebyl doma. Máma ho zastupovala i ve fotbalových věcech, vozila Lukáše na zápasy, turnaje a dokonce ho i víc trestala. Nejhorší trest byl zákaz fotbalu, který ale nikdy nerealizovala. Především byla ale milá a citlivá. Táta nebyl dominantní, jejich poměr sil v domácnosti byl spíš vyrovnaný. Vynikal dobrosrdečnou povahou, pomáhal z posledního, i na úkor sebe. Klidný a nekonfliktní byl i ve stavech, kdy ho přemohl alkohol, se kterým občas bojoval. Nebylo lehké s tím žít, a když bylo Lukášovi čtrnáct, rodiče se rozvedli. Rozhodnutí mámy respektoval, i on už chtěl klid, život bez hádek. Přesto byl první rok těžký, stále si nedovedl představit, že už s nimi táta není. Odstěhoval se do Topolčan, vzájemně za sebou stále jezdili a navštěvoval je i doma, protože s mámou se i po rozchodu dokázali na všem dohodnout. Když slavil Lukáš devatenácté narozeniny, měli se sejít. Už mu nepopřál. Zemřel na náhlou mozkovou příhodu. Byl to šok pro Lukáše i pro mámu. Stal se definitivně dospělým, jak na hřišti, tak i mimo něj. Fotbal byl pro něj vším. Jen jednou, bylo mu asi sedmnáct let, nebyl nominován na zápas a celý měsíc se na všechno vykašlal. Nechodil na tréninky, až trenér zavolal k nim domů. Máma Lukášovi úplně klidně řekla: "Tak jo, tak toho nechej." Její reakce ho nejen překvapila, ale i vyprovokovala. Vrátil se a začal dřít ještě víc než předtím. Už v devatenácti letech odchytal první ligový zápas za A mužstvo Nitry - a hned jako kapitán! Vyhráli 2:1 nad Bánskou Bystricí, podal výborný výkon, ale před začátkem utkání byl hodně nervózní. První start v lize a navíc s kapitánskou páskou, bylo toho na něj dost. Až do dvaceti pěti let chytal ligu v Nitře, vyjma půl úžasného roku ve Slovanu Bratislava. Zájem největšího slovenského klubu mu udělal velkou radost, bylo to ocenění jeho práce v Nitře, trenér Slovanu byl navíc i trenérem reprezentace. Cítil, že se dveře do slovenského výběru otevírají i jemu. Zachytal dva skvělé zápasy proti Paris Saint-Germain, na jejich půdě remizovali 0:0, 50 000 diváků, zážitek. Nitra se však se Slovanem nedohodla na odstupném a tak se musel podle smlouvy vrátit zpět. Hned první zápas po návratu mu ve třicáté minutě zlomil protihráč obě holenní kosti. Přišel nejen o reprezentaci v A týmu (byl do té doby ve výběru U21), ale jak se později dověděl, i o zájem klubů, mezi nimiž byl například Celtic. Zranění ho vyřadilo ze hry na dva roky! Prognózy byly strašidelné, včetně té, že se už na hřiště nevrátí. Do nohy mu dali titanovou tyč a šrouby, první půl rok byl krutý. Pomohla mu přítelkyně, máma, sestra, kamarádi a "tetuška" Zahustelová, což byla nitranská fyzioterapeutka. Postupně se snažil myslet pozitivně, slzy, které vybrečel, hodil za hlavu a zakázal si lítost. Vyburcoval se v podstatě ve chvíli, kdy si uvědomil, že rodina je nejdůležitější, co v životě má. Uvěřil ve svůj návrat na hřiště a z velké lásky počali synka, kterému jsou už dnes dva roky. S přítelkyní jsou spolu od dvaceti let, studovala v Nitře vysokou školu, po půl roce jí nabídl společné bydlení. V současnosti už jsou rok manželé a jejich synek Lucas jim byl na slovenské svatbě. 

Zatímco se uzdravoval, vypršela mu v Nitře smlouva. Říkal si: "Kdo teď bude riskovat a zaměstná hráče po tak těžkém a dlouhém zranění." Liberec ten risk podstoupil. Lukáš jim při oslovení řekl, že potřebuje ještě čtyři měsíce na doléčení, respektovali to a po příchodu do Liberce mu dali navrch půl roku klidu, aby se dal úplně do pořádku a zabojoval o místo v sestavě. První zápas byl nečekaný, brankář Liberce Kovář dostal v zápase Evropské ligy červenou kartu a tak jak zápasem v Evropské lize Lukáš končil, tak jím opět začínal. Tentokrát proti Seville. Následoval ligový zápas proti Znojmu a celé období trápení nejen skončilo, ale vyjevilo i svůj hluboký význam. Pravě po tomto utkání se mu narodil syn. Ujížděl nad ránem do Nitry, aby stihl jeho příchod na svět. To období ho velmi změnilo. Srovnaly se mu hodnoty, určitě je jiný i na hřišti. Stále chce stejně silně vyhrávat, hodně komunikuje, hodně mluví a organizuje hru, pomáhá mu to i v koncentraci. V roce 2015 vychytal v penaltovém rozstřelu Liberci Český pohár, když dvě penalty Jablonce zneškodnil. V lednu 2016 přestoupil z Liberce do Dukly a hned v prvním zápase ho čekal jako soupeř "jeho" klub. Uhájil před svými bývalými spoluhráči z Liberce čisté konto, Dukla vyhrála 2:0 a on byl vyhlášen Nejlepším brankářem ligového kola. Je mimořádný ve vybíhání i v situacích jeden na jednoho, budí respekt nejen svou figurou, ale i prověřenou vůlí, charakterem a životní zkušeností.

Maminka po odchodu Lukáše i jeho sestry zůstala v Nitře sama. Lukáš tam ale právě koupil rodinný dům. Nitra je jeho krásné město, navždy jeho domov. Až jednou přijde čas.

únor 2016

V lednu 2017 se vrátil do rodné Nitry. 

Fotogalerie

                     

Zpět na výpis galerie hráčů
 


Fotogalerie


Partneři klubu

carbounion.czadidas.cztop4football.czfides.cz
carbounion2sportprogres.cznh-hotelsHET