PORTRÉTY Z JULISKYOndřej Štursa
    FANSHOP

Roman Skuhravý

narozen 6. ledna 1975, trenér A týmu

Přišel, dostal k dispozici posily, zvítězil. Dalo by se říci o příchodu Romana Skuhravého do Dukly v osmém kole nedobře rozehrané sezóny 2018/2019. Zároveň se vracel na místo, které znal, kde před čtyřmi lety působil jako trenér týmu devatenáctiletých. Zkušenost, kterou zde získal, ho zásadně ovlivnila a vycházel z ní na své další trenérské cestě.

Táta byl brankářem v malé vesnici Přerov nad Labem, kde poskládal jedenáctku  kluků od osmi do čtrnácti let a začal je trénovat. Byl tedy i prvním trenérem Romana. Oba rodiče pocházeli ze čtyř dětí. Maminka byla hodně tichá, táta o pět let starší, vidí ho na fotkách, frajer na motorce, dlouhé vlasy. Přesto mámu dlouho dobýval. Uzavřeli vztah na celý život. Když táta zemřel, bytostně cítil, jak nezměřitelná láska to byla. Uvědomil si, že i on by chtěl takovou rodinu, i když dobře ví, jak moc musela máma odpouštět. Táta pracoval u vojenských staveb, byl hodně na cestách, tvrdě dřel, o víkendu fotbal. No a po něm hospoda, kam se s ním máma zpočátku snažila chodit, ale dlouho pozápasové "rozbory" absolvovat nedokázala. K tomu tátova prudkost a neuvážlivost ve volbě slov.  Maminka byla pro Romana jednoznačně tmelem rodiny, tlumičem vášní. Zatímco tátu nikdy neviděl plakat, ji často. Učila v mateřské školce, kam chodil i Roman, ale do třídy ho nikdy nechtěla. Dávala ho na starost starší zkušené kolegyni, ze které měl velký respekt. Stejně jako z táty, který ho zároveň dokázal motivovat, uměl pochválit a zároveň tvrdě sdělit, co se mu nelíbí. Jako kluk nesnesl, když byl špinavý. V rodině se traduje, že  maminka prala jen na něj. Zároveň byl stále někde vidět, rozhodně neseděl v koutě. Měl rád, když mohl být za něco zodpovědný. Když se ho jednou pokusila máma výchovně potrestat a zakázala mu fotbal, sbalil večer potají tašku a utekl. Na zápas odjel i přes její zákaz. Víckrát už to neudělala. Velikou lásku k fotbalu v něm rodiče rozvinuli mimo jiné i svou nezměrnou obětavostí. Až do jeho čtrnácti let ho vozili čtyřicet kilometrů na tréninky do Mladé Boleslavi, několikrát týdně čekali, až tréninky skončí, domů se vraceli  večer. A i když už bydlel na internátě, kdekoliv hrál, rodiče byli přitom. Nešlo jen o podporu, byla to láska. Dodnes cítí dluh, který nikdy nesplatí. A má výčitky i vůči mladší sestře, která byla díky jeho fotbalu o kus času prožitého s rodiči ochuzena. Získala tím velkou antipatii vůči tomuto sportu, přesto k sobě chovají obrovské pouto. Při každém setkání si uvědomuje, že jsou pro sebe velkou jistotou, připraveni jeden druhému kdykoliv pomoci. Když se narodili, bydleli ještě u rodičů mámy. Později postavili dům, což mají náležitě zdokumentováno. Celá rodina stavěla, jejich vzájemné vztahy byly nesmírně důležité. S odstupem osmi let se narodil Romanovi ještě bráška a stali se semknutým sourozeneckým triem. Brácha byl malý kluk, když měl táta vážný úraz na stavbě. Děsivá událost na něj dolehla asi ze všech nejvíc a strach, který pocítil, podpořil jeho těsný vztah k rodičům, který trvá dodnes. Tátu rozmačkal utržený náklad. Když ho Roman uviděl v nemocnici, pohled na něj byl  nejstrašnější zážitek. Jel za ním s mámou, která byla v naprosté panice, vůbec nevnímala a nevěděla, jak se do nemocnice dostala. Jakmile však vstoupila dovnitř, začala se chovat naprosto racionálně. Táta přežil, zůstal v invalidním důchodu, nakonec ho však po letech dohnala žloutenka, kterou v té době prodělal. Poničila mu játra. Po tátovi zdědil kromě vášně k fotbalu a touhy vítězit (chce porazit i vlastní děti v pexesu) i choleričnost a kouření. Do sedmnácti let byl absolutní sportovec, nepil, nekouřil, pak se poprvé vážně zranil. Léčba trvala čtyři měsíce a on potkal svou první lásku. Měl ji rád a najednou měl čas chodit se bavit. A začal kouřit. Když se vrátil na hřiště, na čas přestal, ale s trenérskou profesí se mu to vymklo. Cítí to jako neřest, doma si nezapálí, před dětmi nekouří, dokonce to tají. V osmnácti letech přestoupil do Jablonce a zažil fotbalově nejhezčí časy, ačkoliv vedle úspěchů v podobě  vítězství v poháru a dvou třetích umístění v lize bojovali i o holé přežití. Ale on si vybudoval zásadní postavení, na postu obránce představoval v týmu stálici a oporu, až do chvíle, než se zranil. Najednou s ním trenér nepočítal. Nechtěl se s tím smířit. V roce 2000 odešel na hostování do Baníku Ostrava. Krátce po příchodu hráli v Brně, kde mu protihráč v utkání přilehl koleno. Ošetřili ho, zápas dohrál, ale vyšetření ukázalo závažné poranění. Prasklý křížový vaz, totálně opotřebenou chrupavku. Prodělal tři bolestivé operace, každou s půlroční rekonvalescencí. V podstatě to znamenalo konec fotbalu, on však tvrdošíjně a neuvěřitelně bojoval o svůj návrat na hřiště. Po dvou letech skutečně ještě nastoupil v dresu Varnsdorfu, odkud v roce 2003 odešel  do Plzně. V následujícím roce se  s kariérou v Plzni rozloučil. Osudovým klubem mu zůstal Jablonec. Dal mu šanci vlastně dvakrát. Jako hráči a po konci kariéry i jako trenérovi. Stal se správcem hřiště a začal trénovat mládež. A třetí životní jabloneckou šanci si našel sám. Tedy s pomocí spoluhráče Pavla Hortvátha. Byl blázen do hudby a tak šli do obchodu, kde se prodávala hudba a oblečení. Pracovala tam dívka, která se mu okamžitě líbila. Ona tvrdí, že on jí ne, ale Roman tomu nevěří. Nicméně sám neměl odvahu ji oslovit, tak se toho za něj ujal Pavel Horváth. Protože uspěl a schůzku mu pomohl domluvit, získal Roman do života krásnou ženu a oporu. Ačkoliv nevyrostla ve stejné rodinné pospolitosti jako on a občas cítil, že na jeho rodinu žárlí, má mnoho společného s jeho mámou. A umí odpouštět. Prošli spolu obtížnými chvílemi, problémy vztahovými i existenčními, zejména, když po zranění nemohl hrát. Dnes o sobě vědí všechno. Chovají velký respekt jeden k druhému. Dala mu tři největší chvíle života, třikrát byl u narození svých dětí. Štěstí provázené bolestí a jejími ulevujícími nadávkami. Tak jako on byl ze tři dětí, v pořadí syn-dcera-syn, zopakoval to i ve své rodině. Jen u toho třetího zaváhal. Najednou se zalekl, jestli to zvládnou. Rozhodli se, že ano, žena si ho vymodlila. Když mu dnes říkají, jak jsou šťastní, že ho mají, netváří se nijak nadšeně.

U A týmu Jablonce začínal jako asistent trenéra v roce 2012, v následujícím roce se mužstva ujal coby trenér hlavní. Vyhráli český pohár, Superpohár, hráli třetí předkolo Evropské ligy. Přes druholigový Varnsdorf pak jeho trenérské kroky mířily v roce 2016 do SFC Opava. S druholigovým týmem prošel až do finále českého poháru a v soutěži skončili na třetím místě. V následujícím roce již přivedl Opavu mezi ligovou elitu a byl jmenován trenérem roku Fortuna národní ligy. Nikdy v mládí nepatřil k těm nejtalentovanějším, ale dělal vždy věci naplno. Dotáhl to do reprezentace hráčů "21". Dnes svým svěřencům říká: "Když já mohl hrát první ligu, vy můžete taky." 
V Opavě nikdy neměl byt, bydlel v hotelovém pokoji. Snad z pocitu, že domov má jinde.Ta vzdálenost od rodiny byla velká. Když měl první dvě děti, hrál ještě aktivně fotbal, takže si ho příliš neužily. Žádné víkendy, dovolené, společné prázdniny. Nejmladší syn ho naopak viděl každý den a najednou v pěti letech, se táta prakticky odstěhoval. Nejhorší byla loučení, když ho prosil: "Tati, nejezdi nikam." Týden co týden se těšil domů a nerad odjížděl. Ale v Opavě chtěl uspět. A i když by rád řekl, že umí v rodině vytěsnit fotbal z hlavy, není to tak. I když se strašně snaží. Potřebuje po vypjatých chvílích klid. Udělat si sám se sebou analýzu. Dlouhá cesta autem byla ideální. Přijel sice v noci, ale s čistou hlavou. Odchod z Opavy do Prahy byl překvapivý a rychlý, ale byl to návrat domů. I dnes, když odjíždí ráno na trénink, nejmladší syn si hraje na zemi, ale současně neustále kontroluje tátu, jestli tam je. "Neboj, neujedu," říká mu. Když studoval, položil mu jeden člověk zásadní otázku: "Proč investuješ do fotbalového vzdělání tolik času a peněz? Víš, s jakými lidmi budeš často dělat?" Nejednou si na jeho slova vzpomněl. I on cestou na vrchol zažil momenty, kdy věděl, že by lidsky měl zvednout telefon a zavolat, profesně ale musel držet dohodu. Má to vyřešené, i když ví, že jako začínající trenér by se zachoval jinak. Když potká někoho, kdo zůstal stejný, cení si ho nejvíc. Kromě rodiny, fotbalu a knih nenašel nic, co by mu dávalo energii.

Byl ještě v Jablonci, když před sedmi lety v šest hodin ráno zazvonil telefon. Byla to máma. Okamžitě věděl, že táta zemřel. Možná to zní krutě, ale přál mu to. Jak ho znal, ví, že by to chtěl. Vysvobození z nemohoucnosti a nesnesitelných bolestí, které si nezasloužil. Odešla podpora, konzultant, kritik. Díky němu je trenér.  Začal o sobě přemýšlet jinak. Možná mu déle trvá věci vyhodnotit, ale nebojí se riskovat, udělat rozhodnutí. Maminka je zdravá, silná, odpočívá při práci na zahradě či na poli. Když ho pozoruje, často pronese: "Jsi jako táta." A sestra k tomu se smíchem dodá: "A taky se tak někdy chováš." Výbušný, energický, ale na rozdíl od táty slzy dojetí a emocí marně skrývající trenér Dukly Praha Roman Skuhravý.

září 2018


P.S. Pro případný dotaz čtenářů rovnou dodávám, že bývalý reprezentační útočník Tomáš Skuhravý je jeho bratranec. 

Fotogalerie


Zpět na výpis galerie hráčů
 

Fotogalerie


Partneři klubu