PORTRÉTY Z JULISKYDavid Douděra
    FANSHOP

Ondřej Štursa 

narozen 17. června 2000, útočník

Jako kluk se rozhodoval mezi fotbalem, ke kterému ho přivedl táta, a mezi plaváním, protože máma závodně plavala. Od pěti let hrál fotbal v rodné vesnici v Lomnici, v jedenácti letech si ho vyhlédli v Baníku Sokolov a on dal definitivně přednost fotbalovému hřišti před plaveckým bazénem. Velkou roli hrálo i to, že fotbal je sport kolektivní a on má společnost rád. V Sokolově se už naprosto projevila posedlost fotbalem. Vlastně nechtěl nic jiného. I když měl jen málo volných chvil, stejně vzal míč a šel si kopat. V Baníku Sokolov začal trénovat denně, do té doby měl v Lomnici tréninky jen dvakrát týdně. Táta ho nechal hrát si, fotbal s ním Ondřeje bavil. Často ho napadalo, že je možná dobře, že táta nebyl vrcholový sportovec, protože na něj nevyvíjel žádný tlak. Ondřej měl radost pokaždé, když šel hrát. 
Táta pocházel z Plzně, máma ze Sokolova. Právě děda z máminy strany mu kupoval první kopačky a s babičkou mu fandili. Z tátovy strany jen babička, druhého dědu Ondřej nezná, možná ho viděl jednou na fotbale. Prvním domovem byl věžák, deváté patro, vybavuje si tu výšku, pak společný pokoj se sestrou, v něm koš na hračky a psací stůl, který nebyl určený jemu, ale sestře o pět let starší. Táta je stavař a tak nejvýraznější vzpomínkou z dětství je jak stavěli dům. V Lomnici, přestěhovali se do něj v Ondřejových třech letech, ale stavba zdaleka nebyla hotová. Pomáhal, kdo mohl. Tak vnímal mezi cihlami jak se dotváří domov, kam se vrací dodnes. Jeho pokoj je stále stejný, jen barevnost se proměnila. Původní bílo-žlutá v bílo-modrou, kterou si už vybral sám. Barvy Realu Madrid. Táta byl vždy spíš flegmatik, který se dokáže rozčílit, ale hned tak ho něco nerozhází. I máma je spíš klidná, i když zakřičí, neumí být zlá. A pokud se rozzlobí, dlouho to nevydrží. Jako dítě moc průšvihář nebyl, spíš byl často naštvaný, uražený a na rozdíl od mámy mu to vydrželo dlouho. Což je patrné i z jeho dětských fotografií. I když byla sestra starší, užívali si společné hry, i když jedna mohla skončit neblaze. To když mu při honičce po domě sestra zabouchla dveře těsně před nosem a on proletěl skleněnou výplní, pořezaný jen kousek od oka. Brečel, ani ne snad bolestí, jako představou, co řekne táta na rozbité dveře. Nicméně vyděšení byli všichni, sestra nejvíc, protože netušila, že je tak těsně za ní. Už tehdy byl prostě moc rychlý. 
Od šesté třídy docházel do sportovní třídy Baníku Sokolov, odtud nastoupil na střední školu sportovního managementu v Plzni. První dva roky zvládl, ve třetím už hrál za reprezentaci a začal trénovat s A týmem Plzně. Uzavřít ročník bylo obtížné a ještě těžší to bude letos, kdy vstupuje do maturitního ročníku a dojíždí jako hostující hráč na pražskou Julisku. Viktorie Plzeň si ho vyhlédla v patnácti letech, zájem měl i Liberec, v Teplicích už mu chystali smlouvu. Po nabídce mistrovského týmu však neváhal a za dva dny už byl v Plzni. Nejen, že vyhrávali ligu, ale viděl, že se tam prosadil Michael Krmenčík a měl to blíž i na dojíždění. Na samostatnost a život na internátech si rychle přivykl, konec konců tam s ním byla celá parta kluků z Viktorky. V dorosteneckém věku vystřídal snad všechny posty kromě krajního obránce. Byl stoper i hrotový útočník, střední záložník, v posledních dvou letech se vyhrál na pozici křídla, cítí se tam dobře, nicméně svoji univerzálnost považuje za výhodu i zkušenost. Od šestnácti let je v reprezentačních výběrech, od osmnácti už ve výběru U19. V Plzni hrál rovněž se starší devatenáctkou a na jaře roku 2018 mu trenér sdělil, že v průběhu jara se připojí k A týmu, aby ho trenér Vrba lépe poznal. Od března trénoval s áčkem, nicméně lymfatický zánět v třísle mu zabránil poprat se o místo v týmu. I tak si ligovou premiéru v Plzni užil. Vyseděl si ji dvakrát na lavičce, do třetice ho poslal v 91. minutě na hřiště trenér Vrba v zápase s Teplicemi. Stav byl 2:1, Ondřej čekal na lajně, až se hra přeruší a on tam na minutu vběhne, aby po závěrečném hvizdu oslavil s Plzní mistrovský titul. Při svém druhém startu se v letošní sezóně zapsal jako střelec gólu právě proti Dukle.
Má šest sestřenic, on jediný "princ" mezi nimi, hýčkán a obletován, zvlášť nyní, když se vidí jednou za půl roku. Miluje rodinná setkání a oslavy, rodina je soudržná a zábavná, všichni se zajímají, jak se mu daří, vždyť sestřenice s ním musely hrát fotbal už v útlém věku. Byla to hra šest na jednoho. Vždy hrával se staršími, na vesnici v osmi letech proti patnáctiletým, dres po kolena, nemohl ani běhat. Jeho kroky až neuvěřitelně připomínají fotbalovou cestu bombera Michaela Krmenčíka. Oba začínali ve vesnických klubech, jako žáci vyrůstali v Baníku Sokolov, již v patnácti si je vyhlédla Viktorie Plzeň, oba své první ligové góly dali Dukle a po prvním startu (v případě Ondřeje "papírově" druhém) odešli na hostování do pražské Dukly. Michael Krmenčík tu dorostl ve výrazného hráče a po návratu do Plzně zúročil svůj talent. Nejlepší střelec české ligy na adresu Ondřeje říká: "Znám ho z Plzně, ale především naše rodné vesnice leží pár kilometrů od sebe. Máme společné kamarády a známé. Je to velice technicky nadaný hráč, nesmírně rychlý a já mu přeju, aby to dotáhl daleko, ještě dál než já. Jemu i Dukle, na kterou vzpomínám, přeju hodně štěstí!"

srpen 2018



Fotogalerie


Zpět na výpis galerie hráčů
 

Fotogalerie


Partneři klubu