PORTRÉTY Z JULISKYJiří Piroch
    FANSHOP

NIKOLA RASPOPOVIČ

narozen 18. října 1989, obránce



Ačkoliv rodina nebyla sportovně založená, on se odmalička točil kolem míče. Jeho nejintenzivnější vzpomínky z dětství jsou spojeny s bombardováním Bělehradu na konci devadesátých let. Až dnes si plně uvědomuje v jakém žili nebezpečí. Ale válka neválka, svého pouličního fotbalu se s kluky odmítali vzdát. Tak prostě hráli, jakmile zazněly sirény běželi do krytu a po ukončení náletu vyběhli ven a pokračovali ve hře. V srbském hlavním městě postavili rodiče dům, ačkoliv to nebylo vůbec snadné, táta přišel do Bělehradu v devatenácti letech a neměl nic. Byl policista, ale kromě toho krásně zpíval. V celostátní velké pěvecké soutěži se dostal mezi deset finalistů a na jednom z koncertů byla v publiku i Nikolova máma. A podala tátovi na jeviště růži. Tak se seznámili, byli mladí, mámě bylo devatenáct. S o šest let starším bráchou prožili pěkné dětství, občas to byla "Itálie", protože jsou celá rodina vášnivá a on má dodnes temperamentní lidi rád. Jezdili na výlety, rodiče hodně pracovali, aby synové měli všechno. Možná neměli tolik jako ostatní, někdy byl z toho smutný, ale díky tomu pochopili, co je v životě důležité. Chovat se lidsky, jeden druhému pomoci. Nikola to považuje za nejlepší školu. Tu skutečnou školu nemiloval, přestože neměl s učením žádné problémy. Očima dětské optiky si tehdy říkal, že bude některé věci dělat jinak než rodiče. Týkalo se to především školy. Byl přesvědčený, že bude fotbalista, rodiče ho sice podporovali, ale když chtěl jít na hřiště, otec striktně přikázal: "Teď běž do pokoje a uč se."  Prvním týmem byl Obilič Bělehrad. Do autobusu nastoupil v kopačkách, za pár minut byl na hřišti. Lidé kolem fotbalu ho vnímali jako zajímavého hráče. Zásadní byl přestup do klubu Rad Bělehrad, kde prožil svůj dorostenecký věk. Když získal stipendium, finanční podporu pro mladé talentované hráče, i rodiče začali věřit v jeho fotbalový sen. Zpočátku však na zápasy nechodili, táta i z obavy, že Nikola udělá na hřišti chybu. Nebyl očividný talent, kolem něj byli jistě i nadanější, ale byl nesmírně pracovitý, Co nedostal shůry, to vydřel. Ani na vteřinu neváhal, že bude fotbalista. Jeho profesionální přístup ho už v mládežnickém věku odlišoval od mnoha výborných spoluhráčů, kteří dnes fotbal vůbec nehrají. V Radu Bělehrad zažil svůj ligový debut a zahrál si i kvalifikaci Evropské ligy.  
Jako kluk byl vždycky divoký. Nesnáší leklé ryby, svůj život bez emocí si nedovede představit. I proto silně prožíval rozvod rodičů po více jak třiceti letech. Chápal obě strany, nevěděl, jak se zachovat, co říct, na čí stranu se přidat. Upřímně však měl pocit, že se táta zbláznil. Chápal, že se zamiloval, to je život, ale v tomhle věku už se rodina neopouští. Řekl mu to, stýká se s ním, ale s jeho novou ženou ne, považoval by to za neuctivé vůči matce. V té době  získal angažmá v Turecku a zažíval svůj vrchol kariéry. Máma naopak zažívala nejtěžší chvíle života, viděl její žal, stres. Vzal si ji k sobě, aby nebyla tak opuštěná, dodnes za ním jezdí na všechny jeho "štace". Je s ním ráda, i on je rád, že je blízko, že se o něj postará, na druhou stranu potřebuje být sám. Všeho dosáhl sám. Když byl malý, byli rodiče něžní a mazliví, dnes už ne. Někdy mu to chybí. Stejně jako společná rodinná setkání, každý týden chodili pravidelně do své oblíbené restaurace, byli veselí a šťastní. To už se nevrátí. 
Když dal na sociální sítě v roce 2015 svůj přestup ze Srbska do Turecka, šel na večeři s manažerem a když se vrátil, byl na internetu zavalen gratulacemi. A co bylo důležité, ve většině přání bylo napsáno: "Jestli si to někdo zaslouží, tak ty." Rozbrečel se štěstím. Věděli, co všechno obětoval, jak moc pracoval. Fotbal ho naučil, že člověk musí bojovat. Prodělal několik zranění, dnes už se nehroutí, s každým uzdravením se cítí posílený. Vychází to z jeho nitra. Zvládá to rozhodně lépe než v mládí. Je věřící, když mu bylo sedmnáct, doslova cítil, že mu Bůh pomohl, že vstoupil do jeho těla, když se v bolestech modlil. A bolest odezněla. Bylo to nepředstavitelné a nepřenosné, od té doby se k víře přimkl ještě víc než celá jeho rodina. V Bělehradě bydlel v bezprostřední blízkosti jednoho z největších chrámů v Srbsku. I nyní v Praze už si našel svůj pravoslavný kostel na Žižkově. Před příchodem do Dukly prožil fotbalově nejnáročnější období. Jeho posledním angažmá byl běloruský klub Soligorsk, kde po čtrnácti dnech byl vyměněn trenér a nový s ním čtyři měsíce nepromluvil a nepustil ho na hřiště. Poznal, jak šíleně se k sobě mohou lidé chovat. Byl úplně sám v cizí zemi, chtěl utéct, na peníze nemyslel, toužil jen odejít. V tu chvíli ho oslovil Braňo Miloševič, se kterým se znají z Radu Bělehrad. Chvíli váhal, měl nabídky z několika klubů, nakonec se rozhodl pro Duklu Praha. Smutné období v Bělorusku provázel i konec jeho vztahu. Je svobodný, bezdětný, ale svou lásku velmi miloval. Ve složité situaci však cítil, že se chce soustředit jen na práci, že mu vztah ubírá síly na fotbal.To rozhodnutí bylo těžké a hodně bolelo, neobešlo se bez slzí. Někdy se cítí sám, zejména když lidé zesměšňují věci, se kterými se on ztotožňuje. Třeba víru nebo posedlost tvrdě pracovat nadoraz.
Každý moment v Dukle si užívá. Po zápase se Spartou si říkal, že je to jako v životě. Někdy prohraješ, i když si to nezasloužíš. Ale už se naučil udělat za odehraným zápasem tlustou čáru a vrhnout se do dalšího. Rozloučil se s oběma dědečky, ke kterým měl silný vztah. Pomohlo mu přesvědčení, že odešli na lepší místo. V jeho rodném domě dnes žije maminka s pejskem, Nikolův pokoj je stále stejný. Když byl malý, na zeď si pověsil obraz, na který napsal svá životní přání. Jaké by chtěl vidět země, stadiony, jaké mít auto, čeho dosáhnout. Jeho návraty domů jsou dojemné. Stále má na očích, co si jako kluk přál, čeho chtěl dosáhnout. Většina se mu splnila. Zbývá si ještě zahrát Ligu mistrů. Vysoký, silný a emotivní obránce Dukly Praha.

únor 2019
V dubnu 2019 mu byla po vzájemné dohodě ukončena smlouva. 

Fotogalerie


Zpět na výpis galerie hráčů
 

Fotogalerie


Partneři klubu