PORTRÉTY Z JULISKYPetr Malý
    FANSHOP

Mohamed Doumbia

narozen 25. prosince 1998, záložník

Když se řekne dětství, první, co se mu vybaví je těžká práce na poli. Vyrůstal ve vesnici či spíše osadě Agbaille čítající přibližně tři sta lidí a všichni společně obdělávali pole, aby se uživili. Vesnice se skládala z několika domů a chatrčí, oni žili v domě, ale rozhodně to neznamenalo, že byli zaopatření. Nicméně táta se snažil, aby pětičlenné rodině každý den zajistil jídlo a nestrádali hladem. Většinou to taky dokázal. 

Přesto, že otec hrával s místními fotbal, Mohamed ne. Už jako malý musel s ostatními členy rodiny pomáhat a velmi brzy poznal dřinu s pluhem v tvrdé suché zemi, která připomínala spíš pouštní krajinu než zemědělskou oblast. Přesto pomocí závlah pěstovali ovoce, zeleninu, rýži. Vše, co vypěstovali, maminka prodávala. Narodil se jako nejmladší po dvou sestrách, otec byl pyšný, první syn, ale zároveň velmi přísný. Absolutně se musely dodržovat jeho pravidla. Bál se ho. Tvrdý byl i na mámu, která s Mohamedem trávila mnoho času. Nicméně když se chtěl přichýlit k její sukni, bylo to málo platné, rozhodoval otec. Nejčastějším trestem bylo, že nedostal jídlo. Obě sestry byly hodné, ale ne ochranitelské. Spíš ho vychovávaly. V rodině měli rozdělené úkoly, i on, jako nejmenší, musel pracovat. Otcovy nároky bral jako osud, byl hlava rodiny a k jedinému synovi upíral velkou pozornost. Vždyť v něm viděl svého následníka a pokračovatele rodu. Velmi dbal na školu a tak jedna z mála pochval, kterou si Mohamed pamatuje, byla, když postoupil do druhého vyššího stupně studia. Nikdy tátu neviděl plakat, mámu ano, plakal s ní, i když nevěděl proč. Měl s ní hluboký, blízký vztah. Přesto si nepamatuje, že by mu někdy zpívala nebo vyprávěla pohádky, i když ví, že v bohatých rodinách to tak mámy dělávají. Oni na to neměli čas ani sílu, stále měli povinnosti. V jeho necelých deseti letech se přestěhovali do jednoho z největších měst Pobřeží slonoviny Abidžánu. V zemi probíhala občanská válka a blížila se k jejich vesnici. Utekli před ní do města a Mohamed se tam velmi těšil. Sice se jim životní úroveň nezvýšila, žili v jedné místnosti ve společném domě s několika rodinami, ale konečně se dostal k fotbalu. A už nikdy nemusel na pole. Otec tady založil fotbalovou školu Majestic, ale přitom trval na tom, aby Mohamed chodil do tradiční školy a fotbal měl jen jako zábavu. Zároveň nechtěl být jeho trenérem, ale Mohamed ho přesvědčil. Nakonec ho trénoval pět let a velmi nekompromisně. Byl na něj mnohem náročnější než na ostatní, nechtěl připustit, aby někdo mohl vyslovit jakoukoliv pochybnost, že ho jako syna zvýhodňuje. Jako trenér hodně křičel a nerozpakoval se ho i uhodit. Ostatní povzbuzoval, jeho nikdy. Prý se obával, aby neztratil hlavu. Jen jednou dal najevo spokojenost, když Mohamed svým gólem rozhodl finále turnaje. Do čtrnácti let hrál bos, nejen kvůli finančním možnostem, ale zejména díky otcově filozofii. Chtěl, aby jako malí hráli bosí, co nejvíc se dotýkali míče, cítili ho. Když si poprvé obul kopačky, zažíval krásný pocit, ale hrát v nich bylo těžké, musel si zvyknout. 

Toužil odejít do ciziny a jeho první zemí byla Nigérie. Hrál tam rok a půl třetí ligu, život a podmínky tam byly ještě složitější než v Pobřeží slonoviny. Nicméně během jednoho zápasu si ho všiml agent z Belgie a on odjel na testy. Uspěl, ale nedohodli se s nigerijskou stranou na podmínkách. Podruhé už to však vyšlo a jeho sen začal. Odjel do Finska, kde hrál rok v druholigovém Ekenas Idrottsforening Ab. Zažil šok z počasí. Byl zvyklý hrát v teplotách nad třicet stupňů, tady nastupoval v mínus dvaceti. Sám si vařil, nejvíce rýži a zeleninu, jak byl zvyklý. Nabídka z Dukly mu udělala velkou radost, moc se těšil a radoval se, když po testech a přípravných zápasech uspěl a trenéři v něm viděli talent a příslib do budoucnosti. Svou sílu cítí v technice s míčem a kvalitě přihrávek. Nastoupil už ke svým prvním minutám na trávníku, v kabině se cítí dobře, sžívá se s krásným městem, za které Prahu považuje, a po třech dlouhých letech se v zimní přestávce konečně dostal domů. Často na svůj domov vzpomíná, ošklivé vzpomínky, když se táta s mámou hádali, překryly ty hezké. Jak slavila maminka narozeniny a sešla se celá rodina, byla hostina, všichni zpívali a tancovali. Když odjížděl, maminka mu řekla, ať zůstane, jaký je, respektuje trenéry a spoluhráče a poctivě na sobě pracuje. Otec ho zase varoval, že je možné, že se setká s nepřátelstvím, rasismem, ať si toho nevšímá a soustředí se na svou práci, na svůj cíl. Na Pobřeží slonoviny zanechal celou rodinu, včetně přítelkyně. Denně si skypují, telefonují. Své jméno Mohamed dostal po dědečkovi z otcovy strany, v jeho kraji dnes není příliš časté. Rodiče jsou věřící, i on se denně modlí, opravdu každý den, nelze prý dělat kompromisy. Ztratil už některé své blízké, ale především nejbližšího přítele. Bylo mu sedmnáct let a byl nemocný. Večer spolu ještě hovořili, měli se druhý den sejít. Místo toho mu rodiče oznámili, že zemřel. Dodnes tomu nemůže uvěřit. Cítil velkou bolest a ztrátu, celý pohřeb proplakal. Ale věří, že se potkají v ráji, tak to vyplývá z jeho náboženství. Oficiálním jazykem jeho země je francouzština, jazyk jeho kmene se nazývá dioula. V Evropě se naučil anglicky. Nemá žádné tetování, jeho víra mu to nedovoluje. Modlí se za zdraví rodiny a za naplnění cesty za lepším životem. Rodina je na něj hrdá, když se v zimě loučili, objímali se a cítili smutek. Ve svých osmnácti letech je v Praze sám a sám se často i cítí. Ale fotbal mu dává radost. Velkou část svého výdělku posílá rodině na živobytí, sestrám na školné. A až se jednou naplní jeho fotbalový sen, vrátí se domů, postaví velký dům a bude v něm žít se svou rodinou.

duben 2018

Fotogalerie


Zpět na výpis galerie hráčů
 

Fotogalerie


Partneři klubu