PORTRÉTY Z JULISKYMartin Chlumecký
    FANSHOP

DANIEL KOZMA

narozen 26. srpna 1995, obránce



Narodil se jako čtvrté dítě svých rodičů, ale měl být holka. Aby se poměr sil vyrovnal dvě ku dvěma. Všichni sourozenci přicházeli na svět vždy po dvou letech. Dva bratři a jedna sestra, Daniel je nejmladší. Tátu si skoro nepamatuje a pokud ano, tak jen ošklivé věci. Rámus a stres. Odešel, když jeho nekonečné problémy s alkoholem nabraly vrcholu. Danielovi byly dva roky a kdyby se dnes potkali, nepoznali by se. I přes mnoho šancí, které otec v životě dostal, s pitím nepřestal a skončil jako bezdomovec. Ani ostatní sourozenci, kteří s ním prožili delší čas života, o něm nemluví. Nezajímá je. Žili v bytě nedaleko máminých rodičů, ke kterým se na čas máma s dětmi i uchýlila, když bylo doma nejhůř. Roli otce sehrál v Danielově životě děda, kterého bere jako tátu. Je Slovák, babička byla Češka, takže Daniel má v sobě čtvrtinu slovenského temperamentu. Žili v Mladé Boleslavi, kde maminka pracovala ve Škodovce, ale aby uživila rodinu, měla vždy ještě další práci. Chodila uklízet, pekla v pekárně. Daniel nepoznal silnější ženu. Vždycky jim vypráví, že byli všichni hodní, že měla hodné děti. Daniel nikdy nedostal na zadek a vzpomíná si, že si dokázal dlouhé hodiny hrát sám, třeba zalezlý v koutě se dvěma autíčky. Máma pro něj byla jistota, bezpečí, byl její benjamínek. 

Ve třech letech výborně bruslil, ale hokej byla pro rodinu finančně náročná věc. Tak přišel na řadu fotbal. Na tréninky zpočátku nechtěl, bylo mu pět let, plakal a bál se tam zůstat sám. Obětavý dědeček celý trénink seděl na nedaleké lavičce a díval se. Když se Daniel narodil, sourozenci se o něj přetahovali, všichni ho chtěli vozit. Nejvíc času nakonec prožil s o čtyři roky starším bráchou, který hrál také fotbal. V devatenácti musel podstoupit operaci kolenního křížového vazu, nakonec bylo těch operací osm a s profesionálním fotbalem byl konec. Přesto se jím dnes živí, vystudoval vysokou školu, pořádá fotbalové kempy, má fotbalovou školu, poskytuje individuální tréninky. Daniel mezi vrstevníky na hřišti nijak nevynikal, když byli rozdělení do A a B týmu, hrál vždycky za béčko. Nevadilo mu to, hlavně když hrál. S dědou si o tom povídali, byl rád, že s ním mohl všechno probrat. I jako rodina byli v týmu trochu na okraji, většina movitějších rodičů stála společně v hloučku, děda bokem sám. Daniel byl sice nenápadný, ale jeho zaujetí a radosti z fotbalu si všiml jeden z trenérů a dal mu příležitost. Nebýt jeho, jmenoval se Kuruc, asi by z týmu odešel. Byl hráčem vždy spíše defenzivním, nakonec až do devatenácti hrál stopera, po zranění nastoupil v útoku a stal se z něj střelec. Je tedy velmi fotbalově všestranný.

Nejstarší bratr, který poznal ze všech sourozenců nejvíc jejich tátu, se po těžké nemoci málem vydal v jeho stopách. Ve čtrnácti letech mu diagnostikovali rakovinu, byla to rána pro celou rodinu a především pro mámu. Svůj boj o život vyhrál, ale novou šanci neuchopil nejlépe. Snad z pocitu, že vše může z ničeho nic skončit, vrhnul se do divokého života a padal ke dnu. Máma však nad ním nikdy nezlomila hůl, nepřestala věřit, že se změní. Dnes má přítelkyni a dcerku, Daniel je poprvé strejdou. Rodinu má poměrně malou a na nikoho z nich nedá dopustit. Především ale na mámu, která je neuvěřitelně pozitivní, obětavá, zábavná, dokáže si s ní povídat hodiny. Takovou si vždycky přál ženu.

V Mladé Boleslavi odmaturoval na střední ekonomické škole a čekal na stále slibovanou příležitost v A týmu. Dal za jarní část sezóny v juniorce 16 gólů a stejně šanci nedostal. Dnes považuje dva roky v juniorském týmu za ztracený čas. Přelom přišel přechodem do druholigového Varnsdorfu. Charakterově zapadl, především díky tomu si ho trenéři Veselý s Gabrielem v týmu nechali. Další trenér Frťala zapracoval na růstu jeho sebevědomí, Oulehla mu zase dal největší prostor, půl rok s ním ho posunul nejvíc. Přechod do dospělého fotbalu nebyl snadný, zpočátku byl vděčný za každou odehranou minutu. V tu chvíli si myslel, že druhá liga je jeho vrchol. Dostal však čas a důvěru a v poslední polovině sezóny byl nejlepší střelec týmu. Skončila podzimní část ročníku 2018/19, byl právě v posilovně, když zazvonil telefon. Volal trenér Dukly Skuhravý a pak už šlo všechno strašně rychle. Upřímně řečeno takovou rychlost ani nečekal. Po zimní přípravě první mistrovský zápas proti výborně hrajícímu Baníku Ostrava. Daniel v základní sestavě, proti němu Milan Baroš. Ubránil ho, i když to bolelo. Další zápas Sparta. Nestačil ani mít trému. V ochozech všichni jeho blízcí. Mezi nimi i přítelkyně, se kterou je dva roky. Studuje vysokou školu a je reprezentantka v aerobiku. Mají pochopení jeden pro druhého, oba ví, co život sportovce obnáší. Navíc skvěle vychází s Danielovou mámou, prý by si lepší budoucí tchyni ani nedovedla představit. Na svatbu už pomýšlejí, bude buď v kostele v Kosmonosech nebo v Bakově. Tam je totiž  "jeho" pan farář. Z rodiny není nikdo věřící, ale jemu se jako klukovi zalíbilo na půlnoční. Požádal mámu, aby ho vzala v neděli do kostela. Šla s ním a chodila každou neděli, kdykoliv chtěl. V osmnácti letech se nechal pokřtít. Jako malý kluk se za svou víru styděl, nemluvil o tom. Dnes nosí růženec na krku a dvakrát denně se modlí. Řekne si, v čem chyboval, zažene špatné myšlenky, cítí se volnější a lehčí. Má rád to ticho, když v kostele přijímá hostii a odříká osobní modlitbu. Sílu víry pocítil v těžkých okamžicích. Když před rokem zemřela babička. Ve stavu beznaděje a smutku se má o co opřít. Je veselý, usměvavý a ctí desatero. Za nejzávažnější přikázání považuje samozřejmě nezabiješ, ale snaží se držet všech deseti.

Rád chodí do divadla, to mladoboleslavské je krásné. Vzpomíná si třeba na představení Ostře sledované vlaky a samozřejmě na legendární Muže v offsidu. Juliska je pro něj v tuto chvíli chrámem, jevištěm, na kterém by rád odvedl hodně dobrých výkonů. Hráč, který dobře čte hru, umí předvídat situace a má víru ve vítězství.
únor 2019
  

Fotogalerie


Zpět na výpis galerie hráčů
 

Fotogalerie


Partneři klubu