nar. 17. 10. 1967

Komu a kde se narodil

Rodiče se potkali v Příbrami, táta byl o šest let starší, máma teprve ve druhém ročníku gymnázia. Babička, ač povahou velký bohém, jejich lásku rozhodně nevítala, sama byla rozvedená a vychovávala dvě děti, takže dobře věděla, jak je život obtížný. Jejich vztah byl tudíž nejistý a když chtěl tatínek po mamince fotografii, aby se mohl pochlubit chlapům na šachtě, styděla se mu říct, že žádnou nemá, protože nemá peníze. Bez fotografie odjel tatínek trochu uraženě k rodičům do Jeseníků a tam potkal jinou dívku. Nicméně se do Příbrami a k mamince vrátil, protože ji velmi miloval. V tu chvíli se však dozvěděl, že jeho moravská známost čeká dítě. Vše mamince přiznal a ona mu odpustila. Vzali se, narodili se jim dva synové, kteří však o tátově předmanželské romanci neměli ani tušení, tudíž ani o svém nevlastním nejstarším bratrovi. Až když byl Tonda na vysoké škole, otevřel omylem dopis určený tátovi. Byla v něm fotka z novin a popisek "Vítěz soutěže latinsko - amerických tanců Antonín Barák". Měl pocit, že vidí svého otce. Utajený bratr je mu totiž ze všech tří synů nejvíc podobný, navíc se jmenuje taky Antonín. Až když se Tonda dozvěděl celou historii, pochopil, proč často vídal rodiče sledovat v televizi taneční soutěže. Sledovali Tondu, ovšem toho prvního. Nositelé tohoto jména v rodině tedy jsou: otec Antonín Barák nejstarší, nevlastní bratr Antonín Barák, Tonda sám je už dnes Antonín Barák st., protože Antonín Barák mladší je jeden z jeho dospělých synů.

Dětské vzpomínky

Bydleli v hornickém sídlišti 2+1, tatínek fáral mnoho let v uranových dolech, maminka byla učitelka a později ředitelka školy při nemocnici v Příbrami, což bylo ojedinělé. Vystudovala češtinu, tělesnou výchovu a speciální pedagogiku a byla mu v mnohém inspirací. Táta se v dolech setkával nejen se zločinci, ale také s politickými vězni, bylo to fyzicky i psychicky náročné, komunismus byl v plné síle a rozhodně nešlo o jednoduché roky. Rodiče měli na totalitní dobu jasný názor, který předávali i svým synům. Když v televizi běžely agitační seriály, vysvětlovali jim realitu, třeba u politických dílů Majora Zemana. Maminka se po celou dobu o tátu bála. Přežil zával, který mu způsobil celoživotní nevratné následky. Poraněná páteř, špatně chodil, trpěl bolestmi. Jednalo se o trauma, o kterém se doma nemluvilo. Když se jako kluci zeptali, maminka se slzami v očích odcházela od stolu. Když začal po tátovi fárat i Tondův starší brácha, proplakala dny a měsíce. Rodiče byli k synům velmi ohleduplní, a když si potřebovali něco vyříkat, zavírali se v malém bytě večer do kuchyně. Když Tonda zaslechl nějaké dohady, okamžitě měl slzy v očích, marně ho "zkušený" brácha uklidňoval. Vnímal jakýkoliv nelad jako ohrožení rodiny a bez ní si život nedokázal představit. Rodiče si byli oporou až do posledních tátových chvil.

První doteky s míčem, fotbalová cesta

Táta byl fotbalový brankář, ale měl rád mnoho dalších sportů. Nicméně fotbal miloval a kopal pod stolem nohama, i když se na něj díval jen v televizi. Oba rodiče byli vzrostlí a sportovně založení, svou dvoumetrovou postavu zdědil Tonda po nich. Začínal v šesti letech v Baníku Příbram, v mladším dorostu se dostal do širšího výběru národního mužstva, v 18 letech byl kapitánem týmu a pak z rozjetého vlaku vystoupil. Jeho návrat k fotbalu jakoby by byl i důsledkem jeho odchodu. Cítil, že prostředí není zdravé, že v něm pracují lidé často bez vizí a etiky, což považoval za důvod, proč tento úžasný sport ztratil renomé ve společnosti. Vystudoval tělesnou výchovu a biologii na FTVS v Praze a spolu s dalšími dvěma pedagogy, z nichž jeden byl ředitelem školy, vybudovali v Příbrami fotbalovou metodiku a filozofii práce s mládeží, která přinášela celorepublikové výsledky. Tato éra je dodnes označována za tzv. "příbramskou školu", ze které vzešlo mnoho profesionálních hráčů. Byl jejich trenér i třídní učitel, měli k sobě velmi blízko. Jedním z nich je i jeho syn Antonín, kterého trénoval 11 let, český reprezentant a hráč první italské ligy. Součástí jejich výchovy byla osvěta a péče o zdraví dětí, jejichž přetěžování a nesprávné tréninkové metody mohou vést ke zraněním a zdravotním potížím buď hned nebo v dospělosti. Dbali na jejich vzdělání a morálně volní vlastnosti, mezilidské vztahy, vychovali celou generaci talentů, která však vstupovala do stále stejného prostředí. Proto se Antonín Barák celospolečensky angažuje nejen v novém pojetí práce s fotbalovou mládeží, ale i ve vztahu dětí k pohybu vůbec. Je jedním ze zástupců různých sportů, kteří vymysleli program ,,Trenéři ve škole“, kde jako trenéři a profesionálové vstupují do hodin tělocviku a nabízejí malým dětem přirozenou hravost a radost z pohybu, aby odcházely z tělocvičny nadšené. Vše za přítomnosti učitelů. Inspiraci čerpal z mnoha zahraničních zkušeností, třeba ze Skandinávie. Naplňuje tak vlastně to, co oba jeho rodiče milovali - sport a pedagogiku. Z profesního hlediska trenéra mládeže ho léta svým komplexním a ojedinělým přístupem zajímala a oslovovala pražská Dukla. Dnes je její součástí jako koordinátor metodiky mládeže.

Těžké chvíle

Táta odešel ze světa v nedožitých šedesáti letech po rakovině plic, zcela zjevně šlo o důsledek jeho práce v uranových dolech. Ostatní kamarádi z party zemřeli se stejnou diagnózou ještě dřív než on. Tušil, že ho to také čeká. Nemoc měla rychlý nástup a rychlý konec. Každým dnem ho sžírala obrovským tempem. Zemřel za tři měsíce, v den Tondových narozenin. Je přesvědčen, že by měl dnes radost z obou vnuků a když slaví úspěchy, říká si, kdyby tak teď tady s námi byl. Ale je přesvědčen, že tam v těch chvílích s nimi vlastně je. Když si bral svou ženu, chtěl nejméně tři nebo čtyři děti. Nakonec mají syny dva, v případě příchodu na svět mladšího Honzíka však zažili mnoho strachu. Hrozilo mentální poškození mozku, bylo to několik náročných a složitých týdnů. O to větší štěstí a vděk prožívali, když všechno dobře dopadlo. Vyrostl v dalšího "velkého" muže rodiny Baráků, hrál extraligu ve volejbale a studuje vysokou školu. I další těžké životní chvíle se týkaly zdraví syna, tentokrát Tondy, jehož talent a fotbalovou cestu zastavila hned v počátku záludná nemoc. Závažné problémy s páteří, ale zejména zákeřný únavový syndrom, který pravděpodobně způsobila v minulosti prodělaná borelióza. Došlo to tak daleko, že po týdnech marné léčby se s pláčem a vztekem plazil podél zdi, protože nebyl schopen ujít čtyři metry z pokoje do koupelny. Bylo mu 17 let, prožíval beznaděj, stejně jako rodiče. V tu chvíli byl celý fotbal naprosto nedůležitý, přáli si jediné, aby neměl bolesti, mohl se vrátit do školy, uzdravil se. Byl to běh na dlouhou trať, vyžadoval velkou trpělivost a úsilí. Když se dokázal postavit na nohy, chodili na procházky po vsi, 400 m, další dny si trochu přidali, až se konečně poprvé proběhl. Tonda byl u jeho prvního lehkého tréninku s týmem, i u prvního zápasu, když nastoupil na deset minut. I na dálku se jejich oči smály, i když netušili, jestli to skutečně znamená návrat. A tak i když zvedal trofej mistra v dresu Slavie či dnes střílí góly v Itálii nebo poslouchá se lvíčkem na prsou českou hymnu, je obezřetný a oběma nohama na zemi. A jeho rodiče s ním.

Láska, rodina a jiné záliby

Se svou ženou Hankou se seznámil na vodě, měla blond vlasy a zelené oči a o těch očích se tam zdálo všem. On vyhrál, měl však velkou výhodu, oba studovali v Praze a tak k ní měl na kolejích nejblíže. Málem zopakoval příběh svého otce, protože po revoluci přerušil studia, byl volnomyšlenkář, který chtěl dobývat svět, dělat muziku a ničím se nevázat. Ale velmi rychle pochopil, jak mu chybí a doufal, že ho vezme zpátky. Měl štěstí. Právě hudba je jeho celoživotním koníčkem, výborně hraje na kytaru, zpívá a miluje básníky. Třeba Františka Gellnera, který studoval v Příbrami. "Miluju severní nebe / bílé a bez citu, kterým se marně prodírá slunce /

chladné a bez svitu. ... Miluju severní ženy / bázlivě stulené v tmách, které prožívají své lásky /

ve snech a vzpomínkách."

Životní motto

Hlinkovo ,,Hlavně se z toho neposr……“

Antonín Barák st. působí na Dukle od ledna 2019, tvoří metodiku, pracuje s trenéry a s kategoriemi žáků.

Na fotkách ho najdete:

- s manželkou Hanou s syny Antonínem a Janem

- v dětství při mikulášské nadílce

- v dresu při narozeninovém utkání kamaráda (stojí nahoře první zprava)

- s kamarády (stojí vpravo)