nar. 26. 7. 1990

Komu a kde se narodila

Její rodný dům stojí ve vesnici Sudovo Hlavno kousek za Brandýsem nad Labem. Jednou někdo poslal dopis tátovi, kde v adrese stálo Sudovo Hovno a také dorazil. Bydleli v něm rodiče, ona s bráchou a babička ze strany tatínka. Vyjma čtyř let v Dejvicích prožila svůj život tady. Je to dnes domov i pro jejího muže a dceru.

Rodiče se potkali na táboře, kde byl táta vedoucí, máma tam jezdila nejdříve jako dítě, později jako praktikantka. Začali spolu chodit, když jí bylo čtrnáct a ve dvaceti měli tajnou svatbu jen se svědky na Vyšehradě. Mámini rodiče asi velkou radost neměli, a když přijeli, táta "zmizel", často tam nebyl. Jeho maminka, čili babička, se kterou žili v jednom domě, byla generál, ale Maruška jí měla ráda. Ovšem maminka to s ní jako s tchýní neměla lehké. Dnes Maruščin muž Ondra o její mamince neřekne nic jiného než "super tchýně". Rodiče jsou spolu dodnes, i když permanentně lehce ve sporu. S mámou má Maruška velmi blízký vztah, ale nejhezčí asi teď. Jako malá trávila díky fotbalu mnoho času s tátou. A i když večery s mámou byly hezké, zpětně si uvědomuje, že řekla věci, které jí mrzí. A které maminka i obrečela. Máma pracovala jako zdravotní sestra, táta byl knihař.

Dětské vzpomínky

Vyrůstala jako vesnické dítě v podstatě venku a spíš jako kluk než holčička. Stavěli bunkry, lezli po stromech, hráli hry. A pokud je jméno Marušky propojeno mimo jiné s pověstnými kempy Dukly, i to už má zárodek v jejím dětství, neboť milovala čas trávený s rodiči na táborech. Ve třinácti, možná i dřív, už to tam "šéfovala". Vlastně byla poprvé na táboře už v mámině bříšku a s bráchou jela maminka do porodnice rovnou odtamtud. Táta zrovna četl večer dětem nějakou pohádku, teta zaklepala na rameno: "Dočti kapitolu a jedete." Tak Maruška uměla vázat uzle, založit oheň, orientovat se v mapě, přežít bez vody a elektřiny. Především ale o tři vesnice dál, v SK Jizera Předměřice, měli ženský fotbalový tým a založili dívčí přípravku. Kamarádky chodily na tréninky, z okolí jich bylo kolem šedesáti holek. Byla jedna z nich. Začínala tedy rovnou v dívčím týmu, což bylo neobvyklé, dívčí mládež měly v té době jen čtyři kluby v republice.

První doteky s míčem, fotbalová cesta

Začínala v brance, když jí bylo 7, ve 13 letech přestoupila do Sparty a tam začala hrát v poli. První rok táta příliš její fotbal nevnímal, ale pak se v tom našel. Měla z něj velký respekt, do 20 let se ho chodila ptát, jestli může večer ven, na základce přespat u kamarádky skoro neexistovalo. Byl hodně přísný, ale ona nebyla rebel. Věnovala se fotbalu a při něm ale nějaký velký tlak z tátovy strany nevnímala. Jen s chválením byl velmi skoupý, takže když ji v 17 letech pochválil za vstřelený gól, pamatuje si to dodnes slovo od slova. Právě v sedmnácti se vrátila do Staré Lysé, což byly původní Předměřice a v roce 2012 přešla jako hráčka do Dukly Praha. Studovala vysokou školu stavební, denně dojížděla, občas přespala na koleji či u dědy, táta zrovna přišel o práci, takže chodila na brigády do Tesca a měla sotva 4 000 Kč na měsíc. Bylo to náročné, ale pomohlo jí to dospět. Její post na hřišti byl nejčastěji stoper či polař, ale pomohla i v bráně. V roce 2015 skončila hráčskou kariéru. S trenérem viděli fotbal a její um oba jinak a tak dala přednost trénování a vztahu. Nadále však do zápasů ještě naskakovala, když nebylo zbytí. Už předtím však nakukovala přes rameno trenérovi Petru Fišarovi, který vedl mládež Dukly a trénoval kluky. Manažer ženského fotbalu Ondřej Havlas jí už coby hráčce svěřil starší žákyně, které trénovala skoro sama pět let. Poté byla jeden rok byla druhou trenérkou u ženského A týmu po boku Michala Kolomazníka, bývalého reprezentanta, který svou hráčskou kariéru završil v Dukle. Bylo to skvělé, s ním poznala jiný svět. Zásadní pak bylo pro její vnímání a pojetí sportu, života, Dukly a její filozofie poznání s Petrem Fišarem. V roce 2014 se ho zeptala, co by obnášelo trénovat školičku, dnes je koordinátorka Školičky Dukly Praha.

Těžké chvíle

Nejdříve byly šťastné chvíle, v roce 2017, státnice na VŠ, kde získala titul inženýra, svatba s Ondřejem Havlasem, zájezd do Ameriky. Až v prosinci zazvonil Ondřejovi telefon. Volala sedmnáctiletá hráčka, že její táta zastřelil mámu a pak sebe. Byla doma, slyšela to, našla je. Ondřej se rozhodl, že se o ni postarají a přivedl ji domů. Přes měsíc bydleli ve třech v jednom pokoji, sociálka to neřešila. Choval se jako její táta, ale nebylo to jednoduché. Nakonec byla umístěna do dětského domova, v bytě pro šest dětí, jeli se tam podívat, věděli, že po dovršení osmnácti let se bude moci vrátit domů. Do bytu, který ji zůstal a kde se to zároveň všechno událo. Nebylo to pro jejich vztah snadné a byla to první větší zkouška. Nejnáročnější období však asi prožívá v těchto měsících. V jejich domě, konkrétně v bytě u rodičů, o půlnoci vypukl požár. Naštěstí bratr ucítil kouř a tak všichni včas vyběhli a nikomu se nic nestalo. Dům byl však zničený, tak se všichni nastěhovali do jejich přístavby, kterou požár nezasáhl. V šesti lidech bydlí už skoro rok v 3+1, i s jejich malou dcerkou. Maruška je unavená, nemá dostatečné soukromí a ví, že ještě pár měsíců budou muset vydržet. Zejména pro Ondru to není jednoduché, i když Maruščin táta vaří a maminka hlídá Nelu. Do toho ještě dospělý brácha, ale každý mají svůj vlastní životní styl. Cítí, že jim pro sebe nezbývá prostor a že je to náročnější, než když byla plně vytížená na Dukle, končila státnice na vysoké škole a do toho si odskočila porodit dceru. Napadá ji, jak se v budoucnu všechno odrazí na životě rodiny, i výchově Nely samotné, protože režim a rituály, které nastavili a měli rádi, samozřejmě nejde za těchto okolností plně držet. Jede na dvě stě procent, lidi to na ni nepoznají, ale neodpočine si. Vždycky byla "tvrďák", který všechno unese, dnes už se učí říct si o pomoc.

Láska, rodina a jiné záliby

První vážný vztah prožila na vysoké škole, studoval elektrotechniku, potkali se na tréninku na ČVUT. Prožili spolu pěkné dva roky, byl hodný, dost ji ovlivnil, věděl, co chce, ona ne. A když to zjistila, jakoby v ní láska utichla. Na Dukle byli hodně v kontaktu s Ondřejem Havlasem. Den před Štědrým dnem ji přivezl dárek a povídali si. Večer se rozjeli domů, myslela na něj, ale zakázala si to. Sice nebyl ženatý, ale zadaný ano. On však už na druhý den znovu volal a byl neúnavný. Ale jak s oblibou říkají, "za všechno může Fiška" (myšleno Petr Fišar). Stál u všech důležitých chvil jejího života, hodně proměnil i Ondru a měla vždy pocit, že Ondra je schopen snést ji modré z nebe, především, když čekala Nelu. A jen co se narodila, už s ní byla zpět na Julisce a tak "otrkaná" a veselá holčička vyrůstá s fotbalisty, kočkami a psy. Maruška se smíchem říká, že otěhotněla s Mázou, protože to bylo v době, kdy spolu trénovali ženský A tým. Měla vždycky v životě víc blízké kamarády než kamarádky. Vedle Fišky k nim rozhodně Michal Kolomazník patří. Fíša tehdy vymyslel, že Máza půjde trénovat ženy a doporučil Marušku jako asistentku, že rozumí ženskému fotbalu. Fungovalo to skvěle, cítila se šťastná, odjeli s Ondřejem na dovolenou a po návratu čekala dítě. Ze života jí nikdy nevymizela muzika, hudbu má ráda, hrála na flétnu, kytaru, pořídila si i klávesy. Když si v této náročné fázi života potřebuje odpočinout, paradoxně se těší "do práce", zejména na kempy v Chotýšanech. V přírodě, s blízkými lidmi, je jako ve vlastním dětství.

Životní motto

Člověk vidí ve světě to, co nosí ve svém srdci.

Maruška Havlasová přišla na Duklu jako hráčka v roce 2012, od roku 2013 se začala věnovat i trénování, od roku 2015 se podílí i na dalších aktivitách klubu.

Na fotkách:

- v dětství

- fotbalové začátky (leží vlevo dole)

- jako hráčka Dukly v postupové sezoně 2014/2015

- i v Dukle se vrátila do branky

- s manželem Ondřejem na Duklakempech

- s rodiči na promocích

- s bratrem na jeho maturitním plese