PORTRÉTY Z JULISKYMichal Bezpalec
    FANSHOP

TOMÁŠ OBERMAJER

narozen 27. prosince 1969, trenér brankářů

Narodil se v Davli, na soutoku Vltavy se Sázavou. Byl o tři roky starší než jeho dva bratři-dvojčata. Občas je měl na starosti, a čím byl větší, tím to bylo obtížnější. Byli na něj dva a chtěli se na staršího bráchu vytáhnout. Jejich vztah byl silný a hezký a trvá dodnes. Všichni střídavě zlobili, Tomáš asi nejvíc. Na malé vsi bylo téměř všechno povoleno, skákali přes ploty, chodili na hrušky a třešně. Maminka vyzařovala klid, snad i proto, že měla od mládí problémy se srdcem a nesměla se rozčilovat. O její nemoci však jako děti neměli tušení. Tomáš býval často nemocný, do jedenácti let měl neustále angíny, bratři se vždy nakazili od něj, takže stonali všichni a máma se o ně starala. Táta byl také kliďas, ale jen do chvíle, než vybuchl. Měl neuvěřitelnou sílu, když na to přišlo, tak se rval a byl trošku „zabiják“. Měl konflikty s režimem, ale protože byl otcem tří dětí, nikdy ho nezavřeli. Vztah svých rodičů vnímal Tomáš spíš jako přátelství, i když je viděl chovat se k sobě něžně.

V Davli bylo krásné hřiště a bráchové, jak mohli, hráli fotbal. A nejen na hřišti. Na ulici, na dvoře, všude. Od sedmi let už hrál za místní tým, táta, protože byl řidič z povolání, je vozil autobusem na zápasy. Tomáš začínal jako hráč v poli, do branky se postavil, protože nikdo chytat nechtěl. První zápas nastoupil proti Slavii, prohráli 12:0. Byl vzrůstem malý, stříleli pod břevno, kam nedosáhl. Nic si z toho nedělal. Na jednom z turnajů si ho všimla Sparta Praha. Přechod do tohoto klubu vnímal jako diametrální rozdíl. Chodil do poslední třídy základní školy, pak studoval průmyslovku. Dobře se učil, měl samé jedničky a škola mu nevadila. Ten rozdíl spíš vnímal v atmosféře a rodičích. Neustále diskutovali o svých dětech s trenéry, a to dost výrazně. Jeho táta s mámou se za ním akorát párkrát přijeli podívat. Ve Spartě ho vždy po půl roce posunovali výš, mezi starší, a to až do osmnácti let, kdy byl zařazen do A-týmu. V roce 1988 musel na dva roky na vojnu, chytal za VTJ Hradec Králové, objížděli všechny ligové týmy a hráli s nimi přátelská utkání, takže brankářsky nestrádal.

Dům, ve kterém v Davli bydleli, přestavěli a vybudovali díky tomu, že prodali nedaleké dědečkovo hospodářství. Dědečka si vzali k sobě domů a žil s nimi společně až do posledního vydechnutí. Tomáš s ním měl intenzivní vztah, děda byl ten, který v domě všechno zklidňoval. Právě když byl na vojně, byl dědeček už hodně nemocný. Ale stále čekal, až bude moct Tomáš přijet domů. Počkal na něj, dočkal se a rozloučil se. Dodnes o tom Tomáš nedokáže mluvit bez hlubokého dojetí. Musel se vrátit zpět na vojnu, prostředí jeho žal násobilo. Po skončení vojenské služby se na chvíli ještě vrátil do Sparty, ale v roce 1990 odešel do Blšan, kde prožil zásadní část svého fotbalového života. Potkal se tam s trenérem Sedláčkem, bývalým brankářem Teplic, který ho naučil úplně nejvíc. Blšany hrály třetí ligu, postupně stoupaly. V roce, kdy postoupily z druhé ligy do první, vychytal sedmnáct zápasových nul. Vstup do ligové sezóny mu však zkomplikovalo zranění, praskla mu achillovka, následovaly opakované operace, skoro rok nechytal a lékaři mu oznámili, že s fotbalem skončil. Naštěstí se tak nestalo a on se do prvoligové brány vrátil. V Blšanech byl až do konce své hráčské kariéry, kterou ukončil ve třiceti šesti letech, a začal s trénováním. Už tady připravoval například Filipa Radu a jako hráč se potkal v jedné sezóně i s Günterem Bittenglem, který se vrátil z Německa. Bydleli spolu na pokoji a byl to právě Günter, který ho v roce 2007 přizval do pražské Dukly coby trenéra brankářů. Z dnešní trenérské trojice Kozel-Suchopárek-Obermajer byl on v Dukle první. Výborně si porozuměli. Snaží se, aby každý trénink byl jiný, aby nabourával stereotyp, který jako hráč sám zažil a který ho nejvíc ubíjel. Vnímá jako důležité občas tréninky odlehčit, pracovat s hráči individuálně. Ví, co který brankář potřebuje, jeho práce je založena na osobním vztahu s každým z nich. A všechno, čím oni dnes procházejí, sám zažil - byl jedničkou, byl dvojkou, vracel se po zranění. Kromě A-týmu pracuje i s kluky z juniorky a dorostu a přenáší na ně pozvolna způsob brankářské hry, která je vlastní A-týmu. Sleduje jejich progres, emoce, ještě je může hodně naučit.

Má dva syny a nejmladší dceru. Oženil se ve dvaceti třech letech. Hrál tehdy v Blšanech, ona byla z Hanspaulky, kde společně bydlí dodnes. Nikdo ze synů není brankář, ale fotbal hrají oba. Odmala si s nimi kopal, tak jako si s ním kopal jeho táta. Když za ním už se svými kluky jezdil, bral je táta k rybníku a chytali ryby. V Tomášově dětství zamrzala Vltava i Sázava, měli tam kluziště s mantinely, od sedmi let byl tedy i brankářem hokejovým. A tak jako ho chtěla fotbalová Sparta, projevila zájem i hokejová. Táta ale prosadil fotbal, přestože sám byl brankářem v hokeji. Tomáš na fotbal přistoupil. Byl malé otylé dítě, první rok v žácích shodil deset kilogramů. Neměl trenéra brankářů, všechno si musel odpozorovat. Táta ho k fotbalu přivedl a předal mu svou podobu i povahu. Už ve Spartě, když se mu něco nepovedlo, vylítl jako „čert“. Ta přezdívka už mu zůstala. Táta by příští rok oslavil osmdesátiny. Když ho viděl naposled, vnímal, ale už nemluvil. Dva a půl roku bojoval s nemocí, máma se o něj starala. Bylo to náročné, i ona ztratila mnoho sil. Než onemocněl, vážil sto deset kilo, když boj prohrál, vážil padesát. První holčičky v rodině, Tomášovy dcery, se už nedožil, narodila se týden po jeho smrti. Pod drsnou slupkou chlapa skrýval velké srdce. Tomáš ho viděl plakat na pohřbu dědy a ve chvílích, kdy se sám loučil se životem. Je to stále velmi živé.

Je po tátovi typ, který hrozně nerad prohrává. Emotivně pro něj asi bylo snadnější stát v brance než být trenérem. Jako hráč mohl dění na hřišti ovlivnit, jako trenér může „jen“ radit a fandit jako „čert“. 

říjen 2015

Fotogalerie

                     

Zpět na výpis galerie hráčů
 


Fotogalerie


Partneři klubu

carbounion.czadidas.cztop4football.czfides.cz
carbounion2sportprogres.cznh-hotelsHET