PORTRÉTY Z JULISKYOndřej Kušnír
    FANSHOP

Štěpán Koreš

narozen 14.února 1989, záložník

Na parkovišti za jejich domem, na sídlišti v Písku, dnes nepotká žádného kluka s balónem.  V jeho dětství jich tam byla celá banda a nemilosrdně kopali do míče den co den. Samozřejmě majitelé aut z toho radost neměli.

Maminka je účetní, táta hrál házenou, pracoval u policie, ale Štěpán už si ho pamatuje spíš jako hospodského v jejich smrkovické hospodě. V ní si občas musel odpracovat své "hříchy". Když ve škole rozbil okno, samozřejmě balónem, táta ho zaplatil, ale Štěpána u něj čekala "brigáda". Byl kluk živý, hyperaktivní, neustále v pohybu a má dojem, že zlobil. Kvítko. Výchova prací občas nestačila, dostal tedy od táty na zadek a toho se bál. Na rozdíl od mámy totiž v případě táty u jednoho pohlavku nezůstalo. Jednou se popichovali ve výtahu a Štěpán dal tátovi bolestivou a asi nečekanou ránu do břicha. Jeli sice jen dvě patra, ale měl pocit, že jsou nekonečná, jak ho táta "zkáznil". 

Život na sídlišti jim zpestřoval pobyt na chatě kousek od Písku. Nebyla tam ani sprcha, koupat se jezdili domů, ale měl to tam moc rád. Stejně jako výlety k tátově sestře, k tetě, do hájovny v lese, kde si on i o tři roky starší sestra hrávali se sestřenkami a bratranci.
V pěti letech ho rodiče přivedli do přípravky v Písku. Nijak zvlášť zpočátku nevynikal, nebyl z těch, kterého by posílali hrát se staršími. Hráli převážně krajský přebor, později i žákovskou ligu, první dva zápasy vyhráli a byli první v tabulce. Pověsili jim ji vytištěnou na nástěnku se slovy: "Dobře si to zapamatujte, vidíte to poprvé a naposled." To se také stalo. V Písku hrál až do svých osmnácti let. Na soustředění k nim jezdila pražská Slavie. Všimli si ho a pozvali na zkušební tréninky do Edenu. Táta ho vozil, celý trénink stál za klandrem a Štěpána jeho přítomnost uklidňovala. Ačkoliv jako kluk nesnášel, když na něj při zápase hulákal připomínky a  znervózňoval ho. Ale tady ne. Moc si přál, aby to vyšlo. Opravdu si ho ve Slavii nechali. Dostal první kopačky od klubu a byl to  velký zážitek. Dálkově studoval poslední rok zemědělské školy, obor ekologie a ochrana krajiny, kde také odmaturoval. Jeho rodina mu vždy poskytovala klid a zázemí, bezpečí. Najednou však byl na internátě, s pubertálními cizími kluky, máma mu vařila jídlo na celý týden, aby měl pokud možno zdravou stravu. V MHD jel poprvé "na černo", protože nevěděl jak zaplatit, až mu to kamarád vysvětlil. Kluk z Písku to ani v šatně neměl zpočátku jednoduché. Cítil, že ho spoluhráči příliš neberou, nikdo se s ním moc nebavil, tak v tichosti pracoval a čekal. Bez peněz, závislý na rodičích a sám. Prošel nejstarším dorosteneckým ročníkem a sezónu 2008/2009 už odehrál v B týmu mužů. I tady byl začátek těžký, bylo jich kolem čtyřiceti hráčů, koukali jeden na druhého, kdo zůstane. Kádr se výrazně zužoval, on se udržel jako naděje a perspektivní hráč pro A tým. Dostal svou první smlouvu. Přechod z dorostu mezi muže byl hodně náročný, ale trenér Jarolím ho sledoval a po jednom dopoledním tréninku se dozvěděl, že se má odpoledne hlásit u A týmu. Ačkoliv měl v nohách těžký ranní trénink, odjel s Áčkem do České Lípy na pohárové utkání. Přišel do šatny vyplašený, mladý ňouma a trenér se ho zeptal: "Chceš hrát?" V rozčílení málem vyhrkl, že ne, ale naštěstí to nevyslovil. Okamžitě volal domů, byli nadšení a přáli mu štěstí. V České Lípě přišlo pět tisíc diváků, zápas to byl divoký, vyhráli 4:2 a on zažil slávistickou děkovačku, což byl pro něj v té době vrchol radosti. Byl podzim 2009 a jeho "sen" pokračoval. Když nastoupil v Edenu v Evropské lize proti Janovu, byli už u toho rodiče i jeho přítelkyně, první láska. Mimo jiné ale právě fotbal a jeho přestěhování do Prahy přispělo k pádu jejich vztahu. Po pěti letech byl Štěpán opuštěn. Bolelo to, poplakal si, uzavřel se  spíš do sebe, do soukromí. Tak tomu bylo v obtížných situacích i v budoucnu.

Svůj první ligový gól dal na jaře 2011. Předcházel mu zápas s Brnem, ve kterém nehrál dobře a byl vystřídán. Trenér mu přesto věřil a poslal ho na hřiště v následujícím utkání v Liberci. Odvděčil se mu gólem a vítězstvím 2:0. Bylo mu dvacet jedna let. Objevil se v širší nominace reprezentace, najednou viděl své jméno vedle Petra Čecha a dalších. Měl jak se říká "našlápnuto" , když přišlo zranění. Půl roku nevěděli, co je příčinou bolesti. Až se ukázalo, že má prasklou kůstku. Sezóna byla pryč. Vracel se těžce a do úplné formy se mu vrátit nepodařilo. Ale v roce 2014 si ho znovu vyhlédl trenér Jarolím a spolu s ním zažil radost v Mladé Boleslavi v podobě třetího místa v lize. Půlroční úspěšné hostování vystřídalo další půlroční hostování, tentokrát v Dynamu České Budějovice, nováčkovi nejvyšší soutěže. Tady zažil nejhorší zkušenost svého fotbalového života. V úvodních zápasech dal hned dva góly, přesto byl zcela bez vysvětlení odstaven ze sestavy a dokonce dostal od trenéra nálepku "problémový hráč". Nechápal to. Těch pár měsíců ho sportovně velmi poškodilo. Najednou ho nikdo nechtěl, vrátil se do Slavie do juniorky, měl sice nabídky do druhé ligy, ale stále čekal, že se ozve ligový tým. Těžké období, už přemýšlel, že se vrátí zpět do Písku. Ale fotbal píše jak smutné tak i veselé pohádky. Oslovil ho čerstvě ligový Zlín, na testech uspěl a sezónu 2015/20016 řadí mezi nejhezčí v kariéře. Fotbalově i lidsky. Dal sedm branek, na další nahrál a už v půli soutěže ho kontaktovala pražská Dukla. Ale trenér ve Zlíně mu věřil, sázel na něj, Štěpán se rozhodl, že bude případný přestup řešit až po konci soutěže. Rozhodl se ve chvíli, kdy Zlín vyhrál svůj boj o záchranu. Nabídky měl i z Liberce či Jihlavy, ale v létě 2016 vstoupil do nové šatny na Julisce. Už to znal, počáteční oťukávání, seznamování, příprava začala v pořádku. Až přišel zápas s Varnsdorfem. Spoluhráč mu poslal balón před branku, chtěl ho před obráncem  jen lehce ťuknout do sítě. Jenže obránce šel do míče skluzem, Štěpán natáhl nohu, ale tělo šlo pohybem jinam. Obrovská bolest jakou dosud nezažil. Málem si rukou utrhl nohu, jak ji křečovitě držel. Přetržený křížový vaz, prasklá chrupavka, sešitý zevní meniskus. Věděl, že je to zlé, přesto byla konečná diagnóza šok. Na vyšetření ho vezla současná partnerka, vynikající házenkářka Iveta Luzumová, mistryně německé první ligy. Oba ví, co sport obnáší,  přesto se rozplakala. Vlastně ji on utěšoval. Uvědomil si, že ho čeká dlouhá cesta. Smířil se, jiná možnost není. 

Máma mu občas říká: "Ty jsi celý táta." Myslí to spíš kriticky. Že má na všechno čas, je pořád v klidu, pomalejší, mírumilovný. Ale on klame tělem. Na hřišti je rychlý, dravý a výbušný. Po mámě zase zdědil starostlivost o druhé. Pomáhá své rodině, prarodičům. Prababičce je devadesát tři let, pradědečkovi ještě o rok víc. Má k nim blízký vztah, právě oni ho často vyzvedávali ze školky nebo s ním později psali úkoly. Jsou stále soběstační, nic nevzdávají. Jsou spolu sedmdesát dva let, rodiče třicet let. Jejich stálost mu dodává klid a sílu. Po operaci odložil berle, rehabilituje a den za dnem se trpělivě přibližuje k novému jaru, kdy se znovu pokusí postavit na svůj oblíbený post záložníka. Pravák, který hraje zleva a jehož nepřehlédnutelná blonďatá hlava umí překvapivě řešit útočné situace i přihrávky, umí "vymyslet" gól.

září 2016

Fotogalerie

                         

Zpět na výpis galerie hráčů
 


Fotogalerie


Partneři klubu

carbounion.czadidas.cztop4football.czfides.cz
carbounion2sportprogres.cznh-hotelsHET