PORTRÉTY Z JULISKYJakub Podaný
    FANSHOP

ONDŘEJ VRZAL

narozen 1. března 1987, obránce

V pěti letech mu rodiče řekli, aby si s bráchou vybrali nějaký sport. Starší brácha se rozhodl pro fotbal. Tak spolu začínali v FSC Libuš. Maminka pracovala v restauraci a byla ta, co doma hladila. Táta pracoval ve výškách, dělal izolace na střechách a byl ten, co doma trestal. Nejčastější trest bylo domácí vězení či klečení u dveří v předsíni. To už se ale po deseti minutách maminka za Ondru přimlouvala. Doma ho bylo plno. Neustále skákal, metal salta, a když šel ven, s partou ze sídliště rozbíjeli okna či zvonili na zvonky sousedům. Především ale hráli fotbal. Paneláky byly postaveny do čtverce, uprostřed toho čtverce byl dvůr, jejich hliněné hřiště. Dnes už tam je tráva. Rodiče bydlí v tom domě dodnes, i když jejich společný život žádná idyla nebyla. Oba synové k nim jezdí na návštěvy a táty už se nebojí.

Jeho fotbalová cesta stoupala od dětství stále vzhůru až do vrcholového sportu. Škola byla pro něj odjakživa velkým trápením, kvůli fotbalu nemá ani výuční list na truhláře. Nechodil na praktická cvičení, školu úplně odepsal. Od deseti let hrál za Slavii. Úspěšnou mládežnickou kariéru však už tehdy přibrzdilo vážné zranění. Ani v duchu ho nenapadlo, kolik jich v budoucnu ještě přijde. Tehdy ho v sedmnácti letech čekala první operace křížového vazu, musel čekat do osmnácti, než mu dorostou svalové buňky. Pak operace, hrát začal po devíti měsících. V devatenácti přestoupil do Plzně a za dva roky se situace opakovala, tentokrát v ještě horší podobě. Operace křížových vazů pro změnu na levém koleně a po ní jako přídavek dvě operace menisku. Pro většinu hráčů by tak závažné zdravotní potíže plné bolesti znamenaly stop, vrátit se zpět do plné zátěže a formy je velmi obtížné, svou významnou roli hraje psychika. Ondřej tenhle osobní náročný zápas vybojoval a zažil krásné časy v Dukle Praha, kam zamířil v roce 2010, ve svých 23 letech. Ani toto angažmá se však neobešlo bez další operace křížového vazu, opět na levé straně. Znovu se opakovala tvrdá cesta návratu na hřiště. Na záda na jeho post mu dýchal mladý talentovaný Matěj Hanousek, Ondřej si však svými výkony řekl o nabídku z Jablonce. Měl to být vrchol jeho kariéry, byl to vrchol trápení. Praskly mu vazy v pravém koleně, po půl roce mu dělali vrty do chrupavek v levém koleni. Tehdy už se mu honilo hlavou, že tohle je opravdu definitivní konec. Ukáply i slzy, ale stále chtěl hrát. Vrátil se do Dukly, pět měsíců uteklo od chvíle, kdy hrál poslední zápas. Bál se, že tentokrát už to nerozběhá. Najednou mu trenér oznámil, že nastupuje hned do prvního ligového zápasu sezóny. Odehrál ho obdivuhodně, diváci ho vítali jako svého starého „Vrzyho“, co běhá po lajně jako motorová myš. Znovu se vrátil na „svůj“ starý post levého obránce a do Jablonce naopak vyrazil Matěj Hanousek. Za svou kariéru prošel Ondřej všemi posty na levé straně a střední zálohou. Dnes se cítí dobře na levém beku. Když hrál v dorostu útočníka a dal tři góly, byl to hezký pocit. I dnes se raduje, když dá jako obránce gól. A to se mu v této sezóně daří, vstoupil do ní skutečně jako gladiátor. Po sedmi těžkých operacích, z nichž každá by mohla být pro jiného hráče „smrtelná“. Máma mu odjakživa fandila, stejně jako děda a babička, která onemocněla a oslepla, přesto mu vždycky volala, jak hrál. Mámu už dnes víc provází strach o jeho zdraví. „Už sis to snad všechno vybral,“ říkává. On však ví, že jeho kolena už nikdy nebudou v pořádku, ani v civilním životě. V noci se někdy probudí bolestí. A po zátěži kolena otékají. Ale fotbal je jediné, co umí a co má rád. Pomáhá mu jeho pohodová povaha, kterou zdědil po mámě. I její smysl pro humor. Vážné vztahy, které měl, nakonec nedopadly, chtěl víc svobody, teď mu zase schází, že na něj nikdo nečeká. Má rád společnost, rád se baví, je typ kolektivní. To je zcela zřetelné i na hřišti. Jeho rychlost mu umožňuje pomoct spoluhráčům, vzít kritickou situaci na sebe. Zvládá zodpovědnost z bránění, hraje neustále v plném nasazení a odhodlání. Ačkoliv není velké postavy, je excelentní ve vzdušných soubojích, jeho odraz a načasování a volba správného okamžiku jsou mimořádné. Získává si srdce diváků, kteří cítí, že by na hřišti „umřel“, že jde i přes bolest, až na hranu sebeobětování. Možná mu mnozí už prorokovali konec kariéry, ale prožívá další výbornou sezónu.  Jak se říká: „Pánu Bohu se ještě nezachtělo, takže strpení.“ 

září 2015

V červnu 2017 ukončil profesionální kariéru a stal se trenérem mládeže Dukly.

Fotogalerie

               

Zpět na výpis galerie hráčů
 


Fotogalerie


Partneři klubu

carbounion.czadidas.cztop4football.czfides.cz
carbounion2sportprogres.cznh-hotelsHET