PORTRÉTY Z JULISKYMatúš Hruška
    FANSHOP

Martin Jiránek

narozen 25.května 1979, obránce

Narodil se do aktivní sportovní rodiny, maminka byla gymnastka, tatínek hrál fotbal, o tři roky starší brácha také fotbal. Žili v Radotíně, uprostřed přírody, blízko řeky, kde trávili mnoho času s tátou na rybách. Navíc měli příbuzné u Berounky, kde rybařili také. Strašně ho to bavilo. Vstávali třeba ve čtyři ráno, pozorovali svítání a probouzení řeky, vnímal tu atmosféru  - a klid. Společně spíš mlčeli. S fotbalem začínal v Radotíně, měl veškerou podporu nejen táty, ale i mámy, která ho vozila na všechny zápasy, protože táta neřídil auto. Jinak ale v rodině "řídil" téměř vše, těšil se ze strany synů velkému respektu a když něco provedli, věděli, že dostanou nařezáno. Denně běhali venku, vedle paneláku byl plácek, rozbíjeli okna, balónem bušili do zdi domu, doma byl věčně hluk a nepořádek, kopali i v bytě. Když táta nevydržel a vlítl na ně, máma ho krotila, aby nebyla ostuda. Největší průšvih asi měli, když si hráli na velkých kolech, na které se navíjejí kabely. Kolo se pohnulo a zranilo bráchu. Martin běžel domů pro pomoc, táta už je naštvaně vyhlížel, vždyť byl čas oběda. "Kde máš bráchu? Oběd už je skoro studený..." spustil na něj. No a pak už volali sanitku, která bráchu odvezla do nemocnice. Naštěstí se mu nic vážného nestalo, ale vyděsili se. Táta byl vždy výbušnější, máma klidnější. Potkali se mladí, čekali brzy bráchu, pak Martina, snažili se rodinu udržet, i když jejich povahy asi nebyly pro společný život ideální. Když bylo Martinovi patnáct, rozešli se. Nikdy se však nerozvedli, a všechny svátky a důležité rodinné chvíle trávili společně. Máma se odstěhovala, bydlela však poblíž, takže neztratili blízký kontakt, i když Martin zůstal doma s tátou. Puberta s tatínkem proběhla v pohodě. Jednak se Martin věnoval fotbalu a navíc nebyl žádný rebel, který by se vzpíral rodičům. Táta nad ním držel přísnou ruku, nikam nesměl, na diskotéku šel poprvé v osmnácti letech.  Od patnácti hrál za Bohemians Praha. Když dostal svou první profesionální smlouvu, táta prohlásil: "Tak a teď už je to tvůj život." Školu příliš neřešil, nikdy se neučil, vážnější problémy však neměl. Když přemýšlel, co dál, řekl mu jeden spoluhráč, jestli nechce jít na učňák obor řezník- uzenář, že tam budou dostávat salámy zdarma. A Martin maso a salámy miluje. Učil se v Písnici, byla to mimo jiné škola tvrdé práce. Vstával ve tři ráno, jel na praxi do výroby a pak na trénink. Někdy se musel z praxe omluvit, protože by to fyzicky nezvládl. Vážil si toho, že může hrát fotbal. Během bohaté kariéry zažíval i bouřlivé časy, ale vždy zvažoval, kdy si zábavu může dovolit a kdy ne. Fotbal byl na prvním místě. Od sedmnácti let už byl naprosto samostatný, to když ho z Bohemians poslali na hostování na Moravu do druholigového Tatranu Poštorná. Byl tam půl roku a naplnilo se to, co mu řekl trenér při odchodu: "Budeš mít možnost pořád hrát, okusíš mužský fotbal a do Prahy se vrátíš do první ligy." Z Bohemians odešel na dvě sezóny do Slovanu Liberec, kde vyhráli Český pohár a v roce 2000 začala jeho zahraniční spanilá jízda. S týmem Reggina Calcio hrál první italskou ligu a v roce 2004 koupil Martina Jiránka velkoklub Spartak Moskva. Odehrál v něm šest let v základní sestavě, od roku 2008 do roku 2010 byl kapitánem týmu. Zajímal se o něj Liverpool, Juventus, Tottenham i Bayern Mnichov. Nakonec přestoupil v roce 2010 do anglické Premiér League a podepsal smlouvu v Birmingham City. I zde se stal členem základní sestavy, a to platilo i ve finálovém zápase ve Wembley, ve kterém Birmingham porazil favorizovaný Arsenal a vyhrál Anglický pohár. Jeden z nejsilnějších zážitků fotbalové kariéry. Dalších šest let strávil opět v Rusku, od roku 2011 v Tereku Groznyj, kde se v roce 2012 blýskl neuvěřitelným a krásným gólem z místa nedaleko středního kruhu v zápase proti Krasnodaru. Gól, jaký dá hráč jednou za život nebo spíš nikdy. Od roku 2013 působil v FK Tom Tomsk, kde plnil roli kapitána a pomohl týmu k postupu do nejvyšší soutěže. Martin Jiránek samozřejmě nemohl uniknout zájmu reprezentačních trenérů. Na ME hráčů do 21 let získal v roce 2002 zlatou medaili, za reprezentační A tým odehrál 31 utkání a z Eura 2004 v Portugalsku si odvezl bronzovou medaili. Jeden z posledních mohykánů úspěšné fotbalové generace začátku století.

V Rusku prožil významnou část svého života. Na počátku ho šokovala velikost všeho. Vzdáleností, bohatství i chudoby. Proč mu nabízejí řidiče s autem pochopil až ve chvíli, kdy zjistil, že cesta na trénink trvá klidně i dvě hodiny. Na zápasy nalétal letadlem tisíce kilometrů, třeba i dvacet hodin. Po šestnácti letech se vrátil do Čech a měl pocit, že ve fotbalovém světě se čas zastavil, že se vůbec nic nezměnilo. V roce 2016 se pokusil pomoci příbramskému týmu v bojích o záchranu v lize a i když se to nepodařilo, zažili stejně něco jako "jarní zázrak". Šli od vítězství k vítězství, bojovali, byli semknutí a zažívali euforii, jako kdyby hráli o poháry. Manko z podzimu se jim však vymazat nepodařilo. Po jeho "službách" a zkušenostech sáhla pražská Dukla, které v létě odešli čtyři hráči zadních řad. Martin Jiránek ve svých 38 letech její výzvu přijal.

Když byl mladý, přirovnávali ho ke sparťanskému obránci Bílkovi, který nebyl příliš vysoký. Martin však později narostl do svých úctyhodných 190 cm, navíc zesílil, jistě i prací v řeznickém učilišti, především ho ale vždy bavila posilovna a baví ho i dnes. Miluje hokej a obdivoval Silvestra Stalona. Filmy s ním se u nás v těch dobách nepromítaly, doma je sledovat nemohl, protože neměli video, tak chodil koukat ke kamarádům a obdivoval mimo jiné jeho vypracované tělo. Stále chce hrát fotbal, o ničem jiném zatím nepřemýšlí, ale hlavou už mu proběhlo, že by jednou chtěl zkusit body building. A přál by si rodinu. Sice už ženatý byl, ale jednalo se o jeho první vážný vztah v životě, narodil se jim syn, nicméně manželství šťastné nebylo. Být ženou fotbalisty znamená unést mnoho samoty a zapomenout na některé vlastnosti jako je například žárlivost. Rozvedli se, když hrál v Itálii, syna vídal občas a cítil, jak se trápí, když zase odjížděl. Pochopil, že mu nikdy nemůže být pravým tátou, tím je ten, kdo s ním prožívá jeho každodenní život. Synovi je čtrnáct let, Martin byl šestnáct let v cizině. Ale vídají se a moc by mu přál, aby vykročil šťastně do blížící se dospělosti. Ve svém životě pak zažil dva dlouhodobé vztahy, bulvární stránky plnily jeho čtyři roky s modelkou, v Rusku pak šest let se zpěvačkou.  V poslední době byl tři roky sám a už se začal obávat, že to tak zůstane. Je těžké rozpoznat, koho zajímá on sám o sobě,  jeho vlastnosti, zájmy a kdo vidí jen pozlátko slavného fotbalisty. Nicméně se zdá, že v tuto chvíli svou lásku našel, zkouší žít za městem, v přírodě, jako když byl malý kluk. Umí být společenský, bavit se, ale zároveň je rád sám. Nedělá mu problém být sám se sebou, konec konců za celých šestnáct let neměl v cizině nikdy českého spoluhráče. I díky tomu se domluví italsky, rusky a anglicky. Od svých patnácti let tj. dvacet tři let žije v režimu příprava- sezóna- krátká dovolená - příprava - sezóna. Bez volných víkendů, vše podřízeno fotbalu. Má stále velkou sílu, určitě se jedná o genetickou dispozici, protože ani jeho jídelníček není pro sportovce zrovna typický. Uzeniny si ani dnes neodepře. Řídí se tím, o co si tělo řekne, už se zná. Když občas nemá náladu na trénink, napadne ho: "Mám to ještě zapotřebí?"  Pak vstoupí na hřiště, stačí pár doteků s míčem a je šťastný. Není flegmatik, ale už nemůže rozebírat každou chybu a trápit se. Umí už podobné situace hodit za hlavu a jít dál. Působí přísně, ale i jeho málomluvnost je pouhý klam. Má široký úsměv a umí být sdílný. V kabině však příliš nemluví. Má pocit, že "mluvit" by měl svými výkony na hřišti.

srpen 2017

Fotogalerie

           

Zpět na výpis galerie hráčů
 


Fotogalerie


Partneři klubu

carbounion.czadidas.cztop4football.czfides.cz
carbounion2sportprogres.cznh-hotelsHET