PORTRÉTY Z JULISKYDaniel Tetour
    FANSHOP

LUKÁŠ ŠTETINA

narozen 28. července 1991, obránce

Narodil se ve vesnici Lukáčovce, dvacet kilometrů od Nitry. Tady kopal vesnický fotbal, jak na ulici, tak od osmi let na fotbalovém hřišti. Když mu bylo třináct, hráli školní zápas proti Nitře. Prohráli 14:1 a ten jediný gól dal on. Klub o něj projevil zájem, ale on se příliš neradoval. Byl na vesnici šťastný, bál se nové školy i lidí. Když však už z Nitry volali popáté, maminka najednou do telefonu pronesla: „Dobře, tak on přijede.“ Koukal na ni s vykulenýma očima, co to udělala. Možná nejdůležitější moment v jeho životě. Mnohokrát už ji v duchu poděkoval. Maminka byla sportovně založená, hrála házenou, otce zajímala auta, motorky, po obou rodičích jejich zájmy podědil. Byli čtyři sourozenci, tři bratři a sestra, Lukáš je nejmladší. Táta hodně pracoval, zaváděl vodu a teplo do domů, takže prožil většinu života v chladu. O fotbal se starala máma.

V Nitře se necítil příliš dobře. Dostával pocítit, že je venkovan, trvalo mu půl roku, než si získal spoluhráče, ale stejně zůstal klukem z dědiny. Městští chlapci měli všechno snazší, bydleli blízko a ještě je tatínkové vozili na tréninky autem. On dojížděl autobusem hodinu a půl, když měli třeba v osm ráno sraz před zápasem, musel vyjet v pět ráno z domova, do Nitry dorazil v půl sedmé a do osmi čekal na ulici. Jiný spoj mu nejel. A táta, ačkoliv miloval auta, vlastnil jen sotva pojízdný vrak, se kterým by se do města neodvážil. 

Když byl malý, nejčastěji si s ním kopala máma a stejně starý kamarád, který bydlel vedle nich. Kopali si spolu pořád, i cestou do školy. Bratři byli už starší a měli jiný zájem než fotbal. Když si s ním šel poprvé zakopat táta, zlomil si palec a šli domů. Nadával celou cestu, Lukáš mlčel. Táta byl velmi přísný, když nepomohlo slovo mámy, stačilo, aby se podíval. V patnácti přišel večer o půl hodiny pozdě domů, a dostal výprask. Co táta řekl, platilo. Nepomohlo ani vysvětlení, že ho starší bratranec z vedlejší vesnice vozil v autě a už se nestihli včas vrátit. Dal mu do života řád, možná by příště přišel ještě později. Maminka dojížděla tři dny v týdnu pracovat do Rakouska, uvědomuje si, jak to měla těžké. V těch dnech se o něj starala babička nebo starší sourozenci. Právě v patnácti letech mu po těžké nemoci otec zemřel. Dožil se ještě Lukášova prvního reprezentačního startu v týmu šestnáctiletých. Ten večer však doma zazvonil telefon. Zvedl ho, ale doktor z nemocnice chtěl maminku. Nemusela nic říkat, věděl, že je zle. Ztratil otce, a jako by zestárl či vyspěl o několik let. Vyrostl. Řekl si, že pokud to půjde, obětuje fotbalu všechno. V šestnácti i sedmnácti letech byl vyhlášen juniorským Sportovcem roku města Nitra. V sedmnácti letech se dostal do užšího kádru A-týmu Nitry a začal hrát dospělý fotbal. Získal titul mistra Slovenska sedmnáctiletých, pravidelně reprezentoval ve všech mládežnických kategoriích od šestnácti až do jednadvaceti let, dnes už má za sebou start i v A-mužstvu Slovenska. V devatenácti letech přijal zahraniční nabídku a odešel do ukrajinského Metalistu Charkov. Poprvé sám z domova, bez znalosti jazyka, bylo mu těžko. Na první zápas přišlo 36.000 diváků, to byl zážitek, ale to bylo všechno. A samozřejmě ještě nesrovnatelné finanční podmínky. Ale on byl mladý, měl celý fotbalový život před sebou. Nechtěl se trápit. I když fotbalově netrpěl, hlava nefungovala. Nejvíc mu pomáhaly návraty domů na reprezentační srazy. Letadlo mu letělo večer, a on už v poledne stál v pozoru na letišti. Po roce se vrátil na Slovensko, hostoval v Prešově a toužil po lepším klubu. Dostal nabídku z Dukly Praha nebo Hradce Králové. Zvolil si v roce 2012 Duklu a nelitoval. Jenže po roce úspěšné hostování skončilo a on se musel vrátit na Ukrajinu, kde měl stále platnou smlouvu. Nebylo jednoduché se z ní vyvázat, chtěli ho poslat do dalšího ukrajinského klubu Černomorec Oděsa. Nechtěl tam, už to nemohl snést fyzicky ani psychicky. Denně volal manažerovi, co bude dál. Nakonec se všechno povedlo, vrátil se do Dukly a hostování se proměnilo v angažmá. 

Přechod do Dukly byl pro něj stejně náročný jako kdysi do A-týmu Nitry, ale už měl zkušenosti. Všechno si vždycky vybojoval sám, svými výkony. V Nitře i v Praze. Řídí se filozofií udělat pro výkon vše, a když to nevyjde, vědět, že udělal maximum. Už osm let mu stojí po boku jeho životní láska, se kterou se zná ze základní školy. Jsou spolu od jeho šestnácti let, je zdravotní sestra, studuje vysokou školu. Lukáš chodil na obchodní akademii, do sportovní třídy, aby ho pouštěli na tréninky a reprezentační srazy. Propadal z rekordních jedenácti předmětů. Sám se rozhodl a zašel za ředitelem tříletého učiliště a spojil učení se svým koníčkem. Zařídil si přestup a stal se automechanikem. V téhle škole ho bavilo všechno, včetně učení. I dnes je ve volných chvílích nejraději zavřený v garáži. A jeho vymazlená Fabia - ovšem pozor - v RS (to je přece velký rozdíl!) svědčí o jeho vášni a radosti.

Když dnes jede domů, vrací se do stejného domku, kde vyrůstal. Tam se cítí nejlépe. Městský život mu nevyhovuje. Má rád klid, zahradu, garáž na dvorku. I když byli sourozenci o dost starší a on vyrůstal v podstatě jako jedináček, blahobyt nezažil. Ale rodina mu dala, co mohla. Nejednou poslední peníze na autobus, aby mohl na trénink. A když už opravdu neměli, bratr mu koupil kopačky a chrániče, ačkoliv to také pro něj nebylo jednoduché. Váží si toho. Má vynikající přístup k tréninku. Je klíčovým hráčem obranné řady Dukly, rychlým, silným v soubojích, výborným i v ofenzivě, nebezpečným ve střelbě ze střední i větší vzdálenosti. Spoluhráči o něm s úsměvem říkají, že vypadá jak Robocop. A všichni tuší, že pro něj Dukla nebude štací poslední. 

srpen 2015

V červnu 2017 přestoupil do AC Sparta Praha.

Fotogalerie

                     

Zpět na výpis galerie hráčů
 


Fotogalerie


Partneři klubu

carbounion.czadidas.cztop4football.czfides.cz
carbounion2sportprogres.cznh-hotelsHET