PORTRÉTY Z JULISKYGünter Bittengel
    FANSHOP

Lukáš Holík

narozen 23.srpna 1992, záložník

Zlínský rodák má tři bratry, ačkoliv je jediné dítě, které se narodilo společně jeho rodičům. Rozvedli se, když mu bylo pět let a ani ve střípcích paměti si nevybavuje, že by on, táta a máma žili pohromadě. Dětství tak měl rozděleno mezi městský život s mámou ve Zlíně a víkendový s tátou v dědině u Luhačovic. Rodiče se znali od dětství, žili sto metrů od sebe, brali se velmi mladí. Mamince bylo osmnáct let, když se Lukáš narodil. O svém rozchodu neradi mluvili a Lukáš se odhodlal se zeptat až snad ve dvaceti letech. Nejvíc mu řekla babička z máminy strany. Táta v novém vztahu vyženil dva syny, mámě a jejímu novému partnerovi, se kterým Lukáš dospíval, se narodil také syn, dohromady jsou tedy čtyři kluci a vnímají se jako sourozenci. S novými partnery svých rodičů vycházel od počátku dobře a především viděl, že obě nová manželství se rodičům vydařila. A tak si ani nepřipouštěl představu, jaké by to bylo, kdyby byli rodina společně. Upřímně, když dnes vidí odlišné povahy svých rodičů, vlastně si to ani neumí představit.

Táta byl fotbalista, ve zlínském dorostu byl kapitánem, na vojně hrál dokonce v Dukle. Lukáš hrál nejen fotbal, ale i florbal. V žácích nosil z fotbalových turnajů domů poháry pro nejlepšího hráče či střelce, ale už ve starších žácích nestačil, byl vzrůstem malý a putoval po hostováních - Luhačovice, Otrokovice... Zatímco ve florbale hrál za reprezentaci. V patnácti se musel mezi oběma sporty rozhodnout. Zvítězil fotbal, přesto, že věděl, že ho čeká mnohem obtížnější cesta a větší konkurence. Prostě ho fotbal víc bavil. Všichni tři bratři rovněž hrají fotbal, nejmladší dvanáctiletý pokračuje v jeho stopách ve Zlíně. Je šikovný, ale Lukáš dobře ví, že v tomhle věku to nic neznamená. Rozhoduje přechod do mužů. Když mu bylo sedmnáct, vybrali ty "nejlepší" do devatenáctky. On zůstal s osmnáctiletými. Za rok věkově patřil do týmu devatenáctiletých a najednou, zničeho nic, byl pozván do "B" týmu mužů. Adaptoval se tak rychle na mužský fotbal, že už po třech měsících v béčku přešel k A týmu. Tehdy hrál Zlín druhou ligu a Lukáš hned v prvním zápase rozhodl jako střídající hráč jediným gólem utkání s Čáslaví.

Jako kluk byl prý hrozně hodný a pořád spal. To mu zůstalo dodnes. Oba rodiče dbali na školu víc než na fotbal, občas mu vyhrožovali, že ho nepustí na trénink, ale nikdy to nedodrželi. I když byli rozvedení, chodili oba na jeho zápasy a fandili a rozčilovali se. Máma se vždy chtěla v klubu angažovat, ale zakazoval jí to, protože fotbalu nerozumí. Z dětství si vybavuje okamžik jak jsou na turnaji, máma mu nadává a on brečí. Tátovy výtky bral spíš jako rady, dodnes mu volá a říká, jak má trénovat, co má trénovat a ptá se, jestli si po tréninku přidal něco navíc. Lukáš si však už dávno nejlépe dokáže vyhodnotit herní věci sám. A po nevydařeném zápase někdy ani mámě nezvedá telefon, až druhý den, když největší emoce opadnou.

Když byl malý kluk, Zlín hrál prvoligovou soutěž. Přál si to taky zažít. A nejen, že to zažil, ale přímo se na postupu podílel. Podzim 2014 se Zlínu příliš nevydařil, ale přišel výborný trenér i člověk Bohumil Pánik. Lukáš s ním zažil cestu nejen do první ligy, ale i k pohádkovému vítězství v českém poháru. Svými góly a asistencemi rozhodl postupy ve třech zápasech za sebou až do finále. Tak vypadá splněný sen. Tahle sestava i s jeho jménem se zapsala do historie zlínského fotbalu.

Táta mu říká, že je celá máma. Ona zase, že je celý táta. Poznává v sobě oba rodiče. Je spolehlivý, hodný, klidný, někdy až pohodlný. Ve fotbale však výbušný a emotivní. Když před třemi lety zemřela babička, se kterou často jako kluk pobýval a která mu nejvíc vyprávěla i o jeho rodičích, nesl to mnohem hůř než kdysi odchod tátova otce, ačkoliv byl tehdy malý. V dospělosti vnímal mnohem intenzivněji žal dědy a pohled na maminku byl ještě horší. Seděl vedle ní a držel jí za ruku.

Umí se o sebe postarat. I když svůj obor kuchař číšník výučním listem nezakončil, protože mu v posledním ročníku škola odmítla prodloužit individuální plán, umí dobře vařit. Miluje svíčkovou, ale kvůli životosprávě si ji nemůže dát tak často, jak by si přál. Když přišla v létě 2017 nabídka z Dukly, neváhal. Ačkoliv Zlín čekala sezóna, ve které hraje mezinárodní poháry. Pojetí hry se však proměnilo a on cítil, že je čas na změnu i pro něj. Duklu vnímal jako velice kvalitní tým a z vlastních zkušeností jako velmi nepříjemného soupeře, silného na míči, s vynikající záložní řadou. Cítil, že by se mohl uplatnit. Dynamický, rychlý, pracovitý. Prvních pár měsíců bydlel u bývalého zlínského spoluhráče Štěpána Koreše, dnes má své vlastní bydlení a je rád, že se za ním přistěhovala i přítelkyně. Je sice samostatný, ale není samotář. I když jsou chvíle, třeba v lese, kdy si rád pročistí hlavu sám. Vydýchá vztek i případný smutek. Vztek ho přepadá po každém prohraném zápase. Přijde domů a nepromluví. Přítelkyně ho nechá být. Těžce usíná a špatně spí. Druhý den vztek vyprchá, ale zklamání přetrvává. Nicméně jeho druhá půlka povahy, ta klidná a bezstarostná, mu umožňuje vstoupit do dalšího zápasu s čistou hlavou a bez stresu. Je lev - a to je vítězná povaha.

říjen 2017

Fotogalerie

                 

Zpět na výpis galerie hráčů
 


Fotogalerie


Partneři klubu

carbounion.czadidas.cztop4football.czfides.cz
carbounion2sportprogres.cznh-hotelsHET