PORTRÉTY Z JULISKYJan Švestka
    FANSHOP

Jaroslav Šilhavý

narozen 3. listopadu 1961, hlavní trenér A týmu

Na svět přišel tak trochu navíc. Rodiče už měli dvě děti, žili ve velmi skromných poměrech a třetího potomka rozhodně neplánovali. Ale stalo se. Do dvoupokojového bytu, který měl koupelnu a záchod na společných chodbách, přibyl ve vísce Chotěšov (vzdálené sedmnáct kilometrů od Plzně) nejmladší benjamínek, který tady prožil láskyplné dětství. Čím je starší, tím víc si uvědomuje, jak skromný, ale přirozený a hezký jejich život byl. Měl kolem sebe neustále plno kamarádů, zahrada, dvůr, příroda kolem, byl celé dny venku. Když chodil do první třídy, přestěhovali se do třípokojového bytu. To už začal hrát s místními fotbal, bylo mu sedm, spoluhráčům třeba patnáct. Jeden tým. Trénoval je táta a měl velký respekt. Sedli na kola a jeli do vedlejší vesnice odehrát utkání.

Maminka pracovala jako cukrářka, přijížděla každý den vlakem ve 13 hodin, vždycky na ni čekal. Přivezla mu vanilkovou zmrzlinu a když jí zbyla koruna navíc, tak i zákusek. Dodnes má sladké rád. Táta přebýval v týdnu na stavbách, přijížděl na víkendy, tíha domácnosti se třemi dětmi velkou měrou spočívala na mamince. Jaroslav vnímal, že je na spoustu věcí sama a pasoval se do role jejího ochránce. Chodívala na návštěvu k příbuzným, kteří bydleli u lesa. Sám se té cesty bál, přesto svůj strach pokaždé překonal a šel jí naproti, aby ji doprovodil domů.

Školu téměř naprosto zastínil fotbal. Starší brácha Karel už hrál za tehdejší Škodu Plzeň, ve které posléze odehrál celou svou ligovou kariéru. Jarda  ve čtrnácti také odešel hrát do Plzně, ale tatínek rozhodl, že půjde do divizní TJ ČSAD. Tam se vyučil automechanikem, k srdci mu však tato profese nepřirostla a nezůstala mu ani jako koníček. V sedmnácti letech pak přestoupil do Škodovky i on. Byl přírodní talent, prvoligovou soutěž začal hrát nepoznamenán velkými mládežnickými kluby či akademiemi. Uvědomoval si to a měl pocit, že není  dovednostním typem hráče. Vesnický přístup ho však dobře připravil fyzicky a charakterově.

V roce 1980 nastoupil do RH Cheb, kde dostudoval střední školu s maturitou a také získal svůj první byt pro rodinu, kterou si pořídil velice brzy. Na svatbu ho pustili z vojny, bylo mu dvacet, když se jim narodil syn. O tři roky později dcera. Byli mladí, vyjukaní, ale nakonec všechno zvládli. Když oznámil rodičům, že se bude ženit, maminka jen vydechla: "Jéžišmarjá!" Ale hned vzápětí začali s tátou plánovat, jak co zařídit a udělat, jak pomoci. Své potkání se ženou považuje za šťastné a nikdy nelitoval. Je vděčný osudu, protože si vybral velmi dobře. Je přesvědčen, že nemít ji po boku, mnohé by nezvládl, nevydržel.  Jako hráč oblékal po Plzni dresy klubů SK Slavia Praha (v této době nastupoval i v národním týmu), FC Petra Drnovice a FK Viktoria Žižkov, kde v roce 1999 hráčskou kariéru ukončil. Rok předtím získal ocenění Osobnost ligy. Je rekordmanem v počtu odehraných prvoligových zápasů. Za dvacet let jich odehrál na postu obránce 465!

V pražské Viktorce začala jeho nová dráha trenérská. Stal se asistentem trenérům Ščasnému a Lavičkovi, v roce 2002 usedl jako druhý trenér na lavičku Sparty Praha a později jako hlavní trenér Sparty B. Pak už coby hlavní trenér vstoupil do nejvyšší soutěže - Kladno, Plzeň, České Budějovice, v letech 2003-2009 působil jako asistent reprezentačních trenérů Brucknera a Rady. Jeho trenérská kariéra vyvrcholila v Liberci, se kterým získal mistrovský titul, byl zvolen trenérem roku 2011/2012 a klub získal významnou finanční částku díky úspěšnému účinkování v Evropské lize. Když se jeho tříletá liberecká mise blížila ke konci, vedení nevydýchalo, že se na pokračování domluvil s konkurenčním Jabloncem a předčasně s ním ukončilo spolupráci. V Jablonci působil do prosince 2015. 
Jeho táta byl vždycky v přístupu dost tvrdý, ale zároveň pyšný. Dělalo mu dobře, že je syn úspěšný. A fandí mu dodnes. Maminka nebyla sportovně založená, ale fandila mu taky, ovšem jinak než mnohé dnešní maminky. Byla bez ambicí, spíš ochranitelská. Radovala se s ním, zažila jeho mládežnické reprezentační starty, ale když nastoupil za národní A tým, už u toho nebyla. Odešla předčasně, v padesáti šesti letech, po půl roce boje s rakovinou. Táta si už jinou ženu nenašel. Působí navenek spíš citově chladnější, zatímco Jaroslav je po mámě romantik. Zažil při své práci mnoho stresů, překážek i bolestí, ale celý fotbal považuje za prkotinu proti smrti své maminky. Nejtěžší chvíle. Pořád ji v duchu vidí. Její modré oči a tmavé vlasy, byla poloviční Maďarka. Vlídná, čistá duše. I díky ní si váží vlastní rodiny. Jeho dvě velké děti jsou už dospělé, se ženou doma "osiřeli". Dceru nedávno odvedl k oltáři, syn už má dokonce dvě děti, takže je dědečkem. Vnuk samozřejmě hraje fotbal a roční vnučka ho dojímá.

Jako kluk nesnášel násilí, ubližování. Když na táboře kluci usurpovali postiženého chlapce, okamžitě ho bránil. Byl vychován větou, kterou se řídí dodnes: "Na nikoho se nepovyšuj, před nikým se neponižuj." Jako ten "nechtěný" hodně tíhnul k mamince, která mu svůj cit dávala najevo. Táta byl přísný. Její klid dostal do vínku. A i když tlak života narůstá, snaží se na sobě pracovat tak, aby si v sobě klid a rozvahu dokázal udržet. A přenášel ho tím pádem i na ostatní. "Vy jste příliš slušný," slýchal občas. Ale to je jeho trenérská devíza. Schopnost spojovat lidi. Umí burcovat svou důvěrou v dobro, ve schopnosti hráčů, na které klade o to vyšší nároky. Od léta 2016 nový trenér Dukly Praha. 

červenec 2016

Od září 2016 po dohodě klubů trenérem Slavie Praha.

Fotogalerie

             

Zpět na výpis galerie hráčů
 


Fotogalerie


Partneři klubu

carbounion.czadidas.cztop4football.czfides.cz
carbounion2sportprogres.cznh-hotelsHET