PORTRÉTY Z JULISKYDominik Preisler
    FANSHOP

Jan Šimůnek

narozen 20.února 1987, obránce

Jako syn bývalého ligového hráče Milana Šimůnka měl o výběru sportu jasno. Konec konců, fotbal milovala i jeho maminka a dokonce ho v mládí sama aktivně hrála. Rodiče se samozřejmě seznámili na fotbalovém stadionu. Když se jim narodila Honzova starší sestra, bylo mámě devatenáct a tátovi dvacet dva let. S velkou radostí si dnes uvědomuje, že ač se potkali velmi mladí, jsou spolu dodnes a znamenali pro něj vždy jistotu a zázemí. Má ještě o třináct let mladšího bráchu, který přišel na svět už ve zralém věku rodičů, když už jim první dvě děti odrostly.

První čtyři roky života v Praze si vůbec nepamatuje. Překryly je střípky z dětství ve Švýcarsku, kde získal táta angažmá a kde rodina žila společně pět let. Za těch pět let se nejméně čtyřikrát stěhovali. Intenzivně si vybavuje přírodu, krásnou, čistou zemi, útržky z jednotlivých bytů. Nejintenzivněji snad domek, který měl zahradu do kopečka a když zasněžilo, poprvé tam stál na lyžích. Sjížděl zahradu, ale nemohl se vyškrábat nahoru, pokoušel se o to několik minut. Nikdo mu nepomohl, ale nahráli si ho na video. Taky tady v průzračném alpském jezeře chytil s tátou svou první rybu a rybaření mu zůstalo dodnes. Klid u řeky mu vždycky kompenzoval stres a napětí, které fotbalový život přináší. I jeho první školní a fotbalové krůčky byly "švýcarské". Učil se v němčině, doma mu pomáhala máma. Jeho "dětskými" kluby byly postupně Chatel St.Denis, FC Honthey a Hellas Winterthur. Odmalička neměl rád změny a každé stěhování prožíval. Nicméně návrat do Čech přijal okamžitě. Ve Švýcarsku žil v kruhu své rodiny, měl jednoho kamaráda, kterému když volal, říkal v němčině naučenou větu, jestli je doma. V Praze měl najednou kolem sebe plno blízkých lidí. Bylo mu devět let, ve škole si musel zopakovat třetí třídu, aby srovnal jiný styl učení a také v tu chvíli uměl lépe německy než česky. 

První, kdo si s ním kopal, byl logicky táta. Bral ho s sebou na tréninky, když Honzu trefil balón do hlavy a plakal, řekl mu: "Nic si z toho nedělej, vždyť jsi jen dostal ránu do hlavy." Taky zastavoval výtah a předstíral, že se rozbil. Aby víc běhali a sportovali. Tátovi plán vyšel. Honza se dodnes bojí výtahů a mladší brácha nejezdí výtahem vůbec. V Praze vyvstala otázka, kde bude Honza hrát. Táta byl hráč Slavie, maminka Sparty. Tak šel do Bohemky. Byl nejlepší střelec týmu a po jednom turnaji, který opět střelecky vyhrál, se mu jako první ozvala Sparta. Ve dvanácti letech vstoupil na Letnou. Postupem času se mu však dařilo míň a míň. Ve čtrnácti, patnácti letech si v zápasech příliš nezahrál, cítil jen dřinu, ztrácel chuť a dokonce měl chvíli, kdy chtěl skončit s fotbalem. Postupem času ho z postu útočníka stahovali stále víc dozadu, až skončil jako stoper. V šestnácti už byl v mládežnických výběrech. Rychle vyrostl, hrával i se staršími a už tehdy měl zdravotní potíže. Bolela ho záda, třísla. "Každého vrcholového sportovce něco bolí," říkali mu. Ve Spartě pendloval mezi A týmem, B týmem a dorostem, až v sezóně 2006/2007 dostal možnost hostovat v prvoligovém Kladně. Nejdůležitější okamžik začátku jeho profesionálního života. Rok v Kladně mu neuvěřitelně pomohl. Po třetím místě na mistrovství Evropy reprezentace do 20 let následovalo mistrovství světa v Canadě. Byl rozehraný, v úžasné pohodě a formě. Stříbrné medaile nikdo nečekal, nejeli tam jako favorité. Byl kapitánem vícemistrů světa. Už na letišti vypukl zájem, jaký dosud neznal. Fanoušci, novináři, fotografové, manažeři, kluby. Ihned dostal novou smlouvu od Sparty a byl šťastný. Po prvním mistrovském utkání už projevil zájem VFL Wolfsburg. V dalších zápasech kvůli tomu nemohl nastoupit, aby se nezranil. Upřímně chtěl v té době ve Spartě spíš zůstat, ale rozhodnutí nebylo úplně na něm. Zvítězil ekonomický zájem klubu, přestoupil za 150 miliónů korun. Dnes je rád, že ten krok udělal. I když první týdny byly šílené, psal mámě dlouhou zprávu, vlastně to bylo pět zpráv, že chce domů. Plakala. A to tam byl s přítelkyní. Jela tam jen kvůli němu, ona tam svůj vlastní život žádný neměla. A i když to životní vztah nakonec nebyl, neví, jak by to tehdy bez ní zvládnul. Ve Wolfsburgu nakonec prožil nejhezčí tři roky. Stal se oporou zadních řad a v roce 2009 slavili titul mistra německé ligy! Po výměně trenéra se rozhodl pro přestup do 1.FC Kaiserslautern. V prvním zápase se v šesté minutě vážně zranil. Po půl roce konzervativní léčby utrženého svalu, kdy se u něj vystřídalo několik doktorů a každý tvrdil něco jiného, následovala operace. Byl mimo hru dlouhých třináct měsíců. Přemýšlel, že je možná s fotbalem konec. Návrat byl hrozný. Zranění sice bylo v pořádku, ale jinak ho bolelo všechno. Záda, achilovky. Až s novou sezónou se začal cítit dobře, trenér ho jmenoval zástupcem kapitána týmu, ale stejně prožíval smutné období. Hledal vztah, měl italskou přítelkyni, pochopil, že nemůže žít s cizinkou. Nemohli být spolu ani bez sebe. Chtěl pryč. Měl dům, ve kterém byl sám. A nejlepšího kamaráda v Praze, na telefonu. Ten se sebral, spontánně sedl do auta, pršelo, cestou mu upadl stěrač. Jel 600 km, najednou zavolal, že stojí za dveřmi. Honza si dodnes uvědomuje tu radost, když ho uviděl. I když nebyla bez následků. Trénink druhý den sice zvládl, ale tělo ne a před zápasem onemocněl. Věděl, že udělal chybu, ale zase se nadechl. Vzápětí ho navštívil trenér z VFL Bochuni. Přijel za ním osobně až domů, dal najevo, jak moc o něj stojí. Začátek v roce 2014 byl úžasný. Čtyři vyhrané úvodní zápasy za sebou, ale po sedmém kole začaly bolesti kyčle, nešlo to. Dvě operace, půl roku rehabilitace, definitivně uvažoval o konci. V klubu mu však prodloužili smlouvu ještě před operacemi, což se opravdu nestává. Dali mu motivaci. Stejně slušně se zachovali, když požádal o předčasné ukončené smlouvy. Už nechtěl být sám. Rodiče si ho na dobu rekonvalescence odvezli domů, hned se cítil dobře, zánětlivé faktory vymizely. Taky přemýšlel, že čas běží a on jim chce být nablízku, kdyby ho potřebovali. A chce si s nimi užít život. 

Z kabiny v Německu odcházel poslední, v autě před domem seděl třeba dvacet minut, protože věděl, že ho nikdo nečeká. Je citlivý po mámě, je jí i hodně fyzicky podobný. Když se rozhodl vrátit, chápala ho, zatímco táta to nesl těžce. Máma to vnímala srdcem, táta hlavou. Tak se na Julisce objevil hráč, kterého diváci pamatovali jako velký talent, který na devět let zmizel z českého fotbalu. Vynikal svou rychlostí a velkým přehledem na hřišti. Vrátil se navíc s významnou herní zkušeností, schopností vést. Stoper, který se rád podívá i do záložních defenzivních řad, rád dává góly, má paměť bývalého útočníka.

Než se rozhodl pro Duklu, měly o něj zájem další kluby z Čech i Slovenska. Ale především z 1. Bundesligy. Poslední pokušení. Nevěděl, jestli se z nabídky radovat. Představil si znovu nové město, neznámé lidi, samotu a zjistil, že má v očích slzy. Rodiče ho vždycky vedli k tomu, aby s penězi zacházel uvážlivě. Od podepsání první smlouvy se podílel na společném chodu domácnosti. Váží si peněz. Ale už ví, že jsou chvíle, kdy mu byly k ničemu, od smutku nepomohly. Tak se vydal za radostí. Když se rozhodl, pocítil úlevu. Šel na ryby. Opět se  těší na každý trénink, na každý zápas.

červenec 2016

V červenci 2017 přestoupil do Vasas Budapešť FC.

Fotogalerie

                         

Zpět na výpis galerie hráčů
 


Fotogalerie


Partneři klubu

carbounion.czadidas.cztop4football.czfides.cz
carbounion2sportprogres.cznh-hotelsHET