PORTRÉTY Z JULISKYBranislav Miloševič
    FANSHOP

BRANISLAV MILOŠEVIČ

narozen 13. května 1988, obránce

Narodil se ve městě Valjevo, ale dětství prožil v srbské vesničce Osečina. Měli dům s velkou zahradou, na které hrál fotbal od rána do noci, ničím se netrápil, nad ničím nepřemýšlel. Maminka je doktorka práv, tatínek vlastní obchod s vínem a zeleninou. Ze tří sourozenců je ten prostřední, obklopen dvěma sestrami. Bylo to krásné, nic nedělal, všechno, co potřeboval, díky nim měl. Zlobivý malý kluk, neuhlídatelný, který chtěl být i přes všechny zákazy neustále venku. Neklidný ve škole, i když měl výborné známky.  Maminka vždycky chtěla, aby se učil, táta, aby hrál fotbal. Byl přísnější, i když máma taky uměla zvýšit hlas. Ale za deset minut už se smáli. Na zahradě byla část se záhony, na které nesměl kopat. Tatínkova chlouba. Na své narozeniny si Braňo pozval kamarády. Když přišli, zamknul rodiče v domě, aby se nedostali ven. Oslava vypukla -  neboli zápas začal. Fotbalem okrasnou část zahrady naprosto zničili. Když jim odemkl,  křičeli oba a došlo i na fyzický trest. Jedna ze slavných rodinných historek. Jeho rodiče mají skvělý vztah a ukázali všem svým dětem správnou cestu. Jedna ze sester už je dnes vdaná a má syna, Braňo je strejda.

Byly mu čtyři roky, když začala válka. Stále slyší zvuky sirén a živě si vybavuje útěky do krytu. Dodnes se vrací domů kolem zničených domů po bombardování. Rodiče měli naštěstí za války práci, takže hladem nestrádali, žili však v neustálém strachu a v nejistotě, kdy hrůzy skončí. Stalo se v roce 1995. Ve stejném roce, v sedmi letech, začal hrát fotbal za Budučnost Valjevo, o rok později za Obrenovac. V jedenácti letech dostal příležitost hrát za největší klub v zemi Partizan Bělehrad. Odešel v tomto útlém dětství od rodičů, ze své vesnice, do sto padesát kilometrů vzdáleného Bělehradu. Bydlel tam v podnájmu a každý víkend jezdil domů. I pro rodiče bylo velmi těžké pustit tak malé dítě do světa, není to vůbec běžné, báli se o něj. Doma jim zůstaly sestry, ale stejně se jim stýskalo. V Bělehradě vystudoval střední školu technickou a po hostování v Teleoptiku (farma A-týmu Partizanu) a v Boršči přestoupil do dalšího týmu hrajícího nejvyšší soutěž - RAD Bělehrad. V tomto klubu se cítil nejlépe, dařilo se mu herně i lidsky, byl kapitánem. Na počátku měl touhu vrátit se do A-týmu Partizanu, ale postupem času svůj cíl přehodnotil. Chtěl do ciziny. V roce 2015 se rozhodl pro pražskou Duklu. Prahu vnímal jako jedno z nejkrásnějších měst v Evropě, a i když začátek byl pro něj těžký, díky spoluhráči Aldinu Čajičovi, který umí dobře česky, si na zdejší život postupně zvyká a je tu rád. Učí se česky, a když někdo mluví pomalu, docela už rozumí. Stále však poslouchá srbskou muziku a chybí mu rodina. Je na ni silně vázán, každý den volá domů. Ví, že se jednou vrátí, a budou zase všichni spolu. Svobodný, bezdětný, bez přítelkyně.  Podobizny mámy a táty má vytetované na ruce a taky iniciály svých sester. Všechno, co má, by bez nich neměl. Vždycky cítil jejich lásku. Přestože táta je jeho největší kritik, a i když odehraje sebelepší zápas, určitě najde chybu. Zato pro maminku je vždycky nejlepší.

V mládežnických kategoriích byl zván do srbské reprezentace, s klubem vyhráli prestižní turnaj v Curychu, jezdili do ciziny. Začínal jako útočník, byl nejlepší střelec dorostenecké ligy, pak mu byl svěřen post levého beka, nakonec defenzivního záložníka. Sám neví, jestli je jeho univerzálnost výhodou, nebo nevýhodou. V Dukle hraje obránce i záložníka, který by měl být srdcem týmu. Má zkušenosti, cit pro hru, „vidí“ přihrávky. Umí organizovat hru a snaží se hrát dopředu, přitom je v defenzivě velmi nepříjemný, důrazný, živelný. Něčím připomíná Patrika Gedeona. Ctí své znamení býka, takže je tvrdohlavý a nesnáší lež. A vždycky si přál, aby ho lidé považovali za dobrého člověka. 

říjen 2015

Fotogalerie

             

Zpět na výpis galerie hráčů
 


Fotogalerie


Partneři klubu

carbounion.czadidas.cztop4football.czfides.cz
carbounion2sportprogres.cznh-hotelsHET