V pátek 4.srpna jsem na pozvání trenérů mládeže Dukly Praha zavítala na závěr soustředění patnáctiletých a šestnáctiletých fotbalistů Dukly, které se celé odehrávalo ve valašských horách. Základnou se jim stal fotbalový stadion v Rožnově pod Radhoštěm. Byla jsem požádána, abych jim zprostředkovala přístup na výjimečné místo, které se nachází na vrcholu hory Soláň. Již osmdesát let tam stojí majestátný srub manželů Podešvových, kteří z něj a vlastně z celé hory učinili jakési umělecké poutní místo. Položili zde základní kámen nejen svému domu, ale i myšlence učinit ze Soláně sídlo malířů, řezbářů, výtvarníků. Spisovatelka Marie Podešvová podlehla síle volání valašských předků svého muže, akademického malíře Františka Podešvy a z pohodlí pražského ateliéru odešli na soláňskou samotu, aby zde prožili život se svými dcerami, z nichž ta starší, Eva Fuková, se stala fotografkou světového jména, ale především aby zde tvořili a zanechali umělecké svědectví o této krajině a jejich lidech. Vyrostla jsem zde i já, babička Podešvová mne přijala za svou adoptivní vnučku a tak se mé srdce navždy připoutalo ve vzpomínkách k tomuto vrchu, kde se, jak říkávala, slétají géniové, aby hovořili s člověkem. Skutečně se zde sjížděla celá umělecká bohéma, včetně hereckých bardů Národního divadla, spisovatelů, básníků, překladatelů, hudebních skladatelů, výtvarníků, sportovců. Mnozí zde stvořili svá díla. Mimo to však na zdejší vrch přicházely po nemalém úsilí (srub není dostupný automobilem a stojí ve výšce 800m) celé výpravy dětí, rodin, posedali na trávu kolem obydlí zaklíněného v sevření skal a stromů, a paní Podešvová mezi nimi stála a předčítala jim své povídky. Stála jsem před srubem přesně na stejném místě, když se z lesa vynořilo asi šedesát kluků ve vínově žluté barvě svého klubu i s jejich trenéry. Noc předtím spali v lese pod kaplí na Radhošti, ráno odehráli ve Valašském Meziříčí zápas proti Sigmě Olomouc (tým U16 ji porazil 5:4, U15 2:0) a po utkání pokračovali vstříc další noci uprostřed beskydských lesů. Tentokrát na hoře Soláň, jejíž název je asi od soli, ale Marie Podešvová trvala na tom, že od slunce. A slunce nám svítilo, když jsem jim předčítala z její knihy Když slunce září a z další, kterou napsala o svém muži, Malířův život.
"Pokud se namáháme, toužíme a pracujeme, dokud nám nic ve světě není marné, stáří před námi ustupuje. Malíři si nechávají vkládat štětce mezi zchromlé prsty, ale od práce je nikdo neodtrhne, pokud jim slouží zrak. Svět patří vždycky mladým, ať je počet jejich let jakýkoliv. Ale teď sedíme s mojí ženou na verandě našeho srubu. Nestaráme se ani o mládí ani o stáří, sčítáme jen náš společný čas. Pětapadesát tisíc východů slunce, čtyři a půl tisíce úplňkových nocí. Všecko mi to připadá jako ohromná barvitá mozaika. Dětství, dospívání, učení, studia, dvě války. A tak jen hledím na ty zelené lesy a modré hory přede mnou. Pádoly a grůně, téměř vodorovná linka javornického valu, vysoká čistá obloha. Hle, můj nejkrásnější obraz! Je ve mně vryt celý, s každou třásní smrku, vše, oč jsem se snažil. Můj kraj, domovina všech mých chlapů a robek, které jsem na plátně vyslal do světa. Jeho klid je i klidem mého nitra, až do konce mých dnů." Soláň, léto 1972.
Uběhlo 45 let. Chlapci pozorně naslouchali a pak po skupinkách vyšli do třetího patra, do podkroví, kde je v původní podobě zachován Podešvův ateliér. S jeho díly, i s jeho nedokončeným obrazem na stojanu, s jeho knihami, návrhy, i s jeho typickými brýlemi, ale především s jeho "nejkrásnějším obrazem", s výhledem do krajiny, o kterém psal ve svých posledních řádcích knihy. Mnozí z kluků navštívili malířský ateliér poprvé a někteří měli tolik dotazů, že jsme je museli i trochu popohnat, aby se dostala řada na další. Přečetla jsem jim také o černém jezeře, které se nachází pod srubem, uschováno v lese pod strmým svahem. Bylo opředeno mnoha pověstmi, místní se ho báli, ale Podešvovi se do něj chodili koupat. Dolů to šlo prudkým srázem snadno, ale pak ten výstup zpět nahoru! Chlapci neváhali. Šest desítek fotbalistů do něj bez zaváhání naskákalo, takovou návštěvu asi ukryté jezero ještě nezažilo. A pak už vzplál oheň, jak je tady zvykem za svatojánských nocí. Jablka, domácí koláče, plný koš štramberských uší, to vše "padlo" během chvíle a tak zavoněly buřty a bochníky čerstvého chleba. Desítky kluků se posadily kolem ohně a najednou nastalo úplné ticho. Se svými trenéry naslouchali zvukům lesa, hlasům ptáků, noci i sami sobě. Pak se po dvou začali zvedat, vzali si své batohy, rozloučili se, a postupně mizeli ve tmě lesa. Tam, na vrcholu Soláně, pod nebem, na kterém svítil velký měsíc, prožili na louce u lesa, poslední noc svého fotbalového soustředění. Ráno se pak pěšky vydali náročnou cestou až do Rožnova a odtud vlakem vyrazili zpět domů.
Výsledky sehraných přípravných zápasů ZDE.