clanek-1
  • Stará garda

  • 22.01.2015

Ladislav Vízek dnes slaví narozeniny

Kulatiny dnes slaví jeden z nejtalentovanějších hráčů Dukly. Fotbalista roku, reprezentant, mistr ligy a velký bavič Ladislav Vízek dnes slaví 60. narozeniny. Klub FK Dukla Praha přeje všechno nejlepší!

Pravé křídlo Dukly Láďa Vízek, jemný technik a pohotový střelec, patřil k fotbalistům, na které se chodilo. Přesněji řečeno – kvůli jejichž umění se chodilo na tribuny a do ochozů stadionů. Ve Slavii měli Františka Veselého. Ve Spartě Honzu Bergera. Na „Bohemce“ Tondu Panenku. A na Dukle bavil publikum „Vizour“.

Láďa není typ, který by žil vzpomínkami. Co bylo, bylo, už se to nevrátí. Přesto však jsou zážitky, které si Láďa připomene rád. Třeba zápasy v PMEZ nebo v Poháru UEFA: „Některé se mi zaryly hluboko do paměti. Vicenza… Everton… Stuttgart… Tam jsme prohráli 1:4 a kdekdo už nás viděl na lopatkách. Ale my jsme Němcům na ledu a v mrazu na Julisce naložili taky čtyřku. Oni se netrefili ani jednou a byli natošup venku! A co Manchester… Se slavnými United jsme ani jednou neprohráli, vypadli jsme po dvou remízách, protože u nich jsme plichtili 1:1 a doma 2:2. A to nás ve velechrámu anglického fotbalu Old Trafford zařízl soudce Prokop z tehdejší NDR, když domácím pomohl nesmyslnou penaltou v nastaveném čase. Doteď tvrdím, že jsme byli lepší, a jak se nechal slavný manchesterský kouč Ferguson slyšet – byla velká škoda, že jeden z téhle dvojice musel ven…“

V paměti Vízkovi zůstala i ta nejčernější vzpomínka. „To když jsme ve čtvrtfinále Poháru UEFA na jaře 1979 vypadli s Herthou Berlín. V té době jsme byli na vrcholu a vyřadil nás evidentně slabší soupeř, ačkoli jsme byli jasně lepší. My jsme tenkrát měli mužstvo, které ten pohár mohlo vyhrát. Jenže stačil jeden nepovedený zápas doma – a bylo vymalováno,“ lituje Láďa promarněné šance.

Tehdejší předseda Dukly Rudolf Kocek, stejně jako Vízek rodák z Novobydžovska, svého talentovaného krajana na dálku sledoval už od jeho dorosteneckého věku. Na Julisce se pak Láďa objevil v roce 1975. Tenkrát kroutil vojnu v žatecké Dukle a to už se vědělo, že ten tmavovlasý kluk z Hlušic má na víc, než jen na třetí ligu. A tak vyměnil barvy jedné skromné Dukly z českého severu za dres její mnohem slavnější pražské jmenovkyně. A za dva roky už se na jeho krku houpala zlatá medaile mistra republiky! „Ten první titul v sedmasedmdesátém, to jsem byl asi nejšťastnější. Pamatuji se, že jsme ho oslavovali snad týden,“ směje se Láďa. Přišly ještě dva triumfy – v devětasedmdesátém a dvaaosmdesátém.

Přesto si Vízek doteď myslí, že Dukla měla ligu vyhrát víckrát! „Na to, jaké tehdy bylo na Julisce mužstvo, jsme na moje gusto vybojovali těch titulů málo. Ono to ale bylo těžké. Všichni v té době hráli proti nám. Byli jsme nejlepší, a přitom jsme si museli všechno uhrát sami. Někteří soupeři vozili hlavně ze Slovenska hodně nečekané body, kdežto proti nám hrály manšafty za řekou Moravou naplno, nadoraz – jako o život…“ podotýká Láďa.

Přestupové laso zasvištělo nad Vízkovou hlavou jen jednou, a roztáčeli ho bafuňáři Slavie. V Edenu Láďu moc chtěli… „Byl jsem tenkrát v Dukle už šestý, možná sedmý rok. A už to asi chtělo změnu a nové působiště, to aby člověk fotbalově pookřál. Ale věděl jsem, že by mě předseda Kocek z Dukly stejně nepustil. Navíc tehdy platil skoro otrokářský přestupní řád – přestupovalo se jen výjimečně. A já jsem byl nakonec rád, že to dopadlo, jak dopadlo. Že jsem ligu začal hrát v Dukle a tam jsem s ní taky skončil,“ připouští Ladislav.

Jak zdůrazňuje, bylo štěstí hrát v takovém mužstvu a s tak výbornými fotbalisty, se kterými se v Dukle potkal. „Deset let jsme fakticky vládli naší kopané, než jsme z věkových důvodů z Julisky odcházeli – třikrát jsme byli mistři ligy, třikrát jsme vyhráli Československý pohár. Měli jsme velkou motivaci, hlavně jsme chtěli hrát evropské poháry, lákala nás konfrontace se zahraničními mužstvy. V době, kdy bylo pro běžného občana problémem vyjet na Západ, jsme byli v cizině každou chvíli,“ dodává Vízek.

Pořád se hlásí k rodným Hlušicím, i když už dlouhá desetiletí žije na severu Prahy. Tam, v Čimicích, má svou fotbalovou hospůdku. Právě v Kozlovně se cítí jako doma a když ho sháníte, bude nejspíš právě tam. Anebo někde na fotbale – třeba právě s týmem Kozlovny, za který spolu s ním kopou další velké osobnosti minulých časů našeho fotbalu.

Fotbalová kariéra:

  • začátky: TJ Čechie Hlušice
  • poté do 1974: Jiskra Nový Bydžov
  • 1974–1975: Dukla Žatec
  • 1975–1985: Dukla Praha
  • 1985–1987: Le Havre (Francie)
  • 1987–1992: EPSV Gmünd (Rakousko)
  • 1993–2002: SK Černolice
  • nyní: SK Citadel Dolní Chabry

Přehled největších fotbalových úspěchů:

  • v reprezentaci 41 utkání, 11 branek
  • 1980: mistrovství Evropy v Itálii, bronzová medaile
  • 1980: OH v Moskvě, zlatá medaile
  • 1982: mistrovství světa ve Španělsku
  • 1977: mistr Československa (Dukla Praha)
  • 1979: mistr Československa (Dukla Praha)
  • 1981: vítěz Československého poháru (Dukla Praha)
  • 1982: mistr Československa (Dukla Praha)
  • 1983: vítěz Československého poháru (Dukla Praha)
  • 1982: spolu s Peterem Herdou nejlepší ligový střelec s 15 brankami (Dukla Praha)
  • 1980: 2. místo v anketě Fotbalista roku
  • 1983: Fotbalista roku
  • 1985: Fotbalista roku
  • v lize 224 utkání, 115 branky (Dukla Praha)
  • Člen klubu ligových kanonýrů – 115 branek!